Po rozpadu prvního manželství jsem začala novou životní kapitolu s mužem, který mi v mnoha ohledech připadal jako dokonalý partner. Zdeněk byl pozorný, romantický, dokázal mě rozesmát i v těžkých chvílích a brala jsem ho jako někoho, kdo mi po letech opět ukázal, co znamená cítit se milovaná. Zamilovala jsem se do něj rychle a intenzivně. A i když jsme oba měli děti z předchozích vztahů, věřila jsem, že si k sobě najdeme cestu jako jedna nová rodina.
Zpočátku všechno vypadalo skvěle. Moje dcera si Zdeňka oblíbila a já jsem byla ochotná přijmout jeho dvě děti, které za ním jezdily na víkendy. Věřila jsem, že společně zvládneme skloubit naše životy a vytvořit pevný vztah. Jenže čím déle jsme byli spolu, tím víc jsem začala vnímat, že všechno není tak růžové, jak se mi na začátku zdálo.
Problém nastává pokaždé, když za Zdeňkem dorazí jeho děti. V těch chvílích jako bych přestala existovat. Zdeněk se promění v úplně jiného člověka – místo milujícího a pozorného partnera se stává výhradně otcem, který plní každé přání svých dětí, zatímco já se cítím jako páté kolo u vozu. Moje potřeby jdou stranou, můj názor nikoho nezajímá a pokud se pokusím cokoliv říct, mám pocit, že mluvím do zdi. V těch chvílích mi připadá, že pro něj existuje jen jeho původní rodina a já jsem tam navíc.
Střídala jsem muže, ale žádný nebyl dobrý. Je chyba ve mně?
Tento pocit se prohloubil před pár týdny, kdy jsme společně vyrazili na Matějskou pouť. Bylo slunečné odpoledne a já se těšila na rodinný výlet. Jenže jakmile jsme dorazili, děti Zdeňka okamžitě vybraly jednu z nejdivočejších atrakcí a trvaly na tom, že na ni půjdeme všichni. Jenže já takové atrakce nesnáším. Mám panický strach z výšek a jen představa, že bych měla sedět ve vrzající sedačce, která se točí desítky metrů nad zemí, mi dělala špatně.
Když jsem se pokusila svůj strach vyjádřit, děti se mi začaly smát. A Zdeněk? Místo aby se mě zastal nebo mě alespoň pochopil, se k nim přidal. “Ale prosím tě, to nic není! Jsi přece dospělá, nemůžeš se bát jako malá holka,” prohodil pobaveně a dál povzbuzoval děti, ať na mě tlačí. Nakonec jsem se podvolila. Nechtěla jsem kazit den, nechtěla jsem být ta, která “kazí zábavu”. Jenže ta jízda pro mě byla peklo. Celou dobu jsem měla žaludek jako na vodě, držela se madel křečovitě jako o život a jen čekala, až to skončí. Po zbytek dne jsem se necítila dobře, ale nikdo to neřešil. Nikdo si ani nevšiml, že mi bylo špatně.
Tohle není jen jeden ojedinělý případ. Podobné situace se dějí často. Když jsou Zdeňkovy děti u nás, stává se ze mě někdo, kdo jen “má být přítomen”. Zdeněk je na mě v těch chvílích přísnější, kritičtější, a pokud se někdy ohradím, slyším jen větu: “To jsou moje děti, co bys chtěla?”
Jeho bývalky se spojily proti mně – a používají k tomu děti
S druhým dítětem jsem ztratila lásku k prvnímu
Co když o něj přijdu?
Když jsme sami, je to jiný člověk. Miluje mě, stará se o mě, plánujeme budoucnost. Ale pokaždé, když přijedou jeho děti, mám pocit, že stojím někde v koutě a jen se dívám, jak funguje jejich uzavřený svět, do kterého nikdy doopravdy nepatřím.
Bojím se, že pokud mu řeknu, jak se cítím, mohlo by to znamenat konec. Nechci, aby to vyznělo, že mu zakazuji milovat jeho děti. Jen bych si přála, aby viděl i mě, aby si uvědomil, že bychom měli být rodina všichni, nejen on a jeho děti. Ale co když mu to nedojde? Co když se budu muset smířit s tím, že v jeho životě vždycky budu na druhém místě?
Nechci Zdeňka ztratit, ale zároveň se nechci cítit jako někdo, kdo je neustále na okraji dění. A tak zatím mlčím. Ale jak dlouho to ještě vydržím?
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
