Když jsem si brala svého muže, věřila jsem, že budeme rovnocenní partneři, kteří si pomáhají, podporují se a váží si práce toho druhého. Tehdy jsem byla plná optimismu a přesvědčení, že náš vztah bude pevný, protože jsme si slíbili, že si budeme vždycky oporou. Jenže realita je jiná. Roky uběhly a já se stala ženou, na které stojí celá domácnost, zatímco můj muž si žije pohodlný život bez jakéhokoli uvědomění, kolik úsilí mě to všechno stojí.
Každé ráno vstávám první, připravuji snídani, chystám dětem věci do školy, organizuji celý den tak, aby všichni věděli, co mají dělat. Po práci běžím domů, abych zvládla nákup, vaření, úklid, úkoly s dětmi a vše ostatní, co domácnost vyžaduje. Na konci dne se cítím naprosto vyčerpaná, ale i tak ještě přemýšlím nad tím, co je potřeba zařídit zítra.
Můj muž mezitím přijde domů, sedne si k televizi nebo k mobilu a bezstarostně si užívá klidu. Někdy si jde lehnout, někdy se jde věnovat svým koníčkům. Nikdy se nezeptá, jaký jsem měla den, jestli něco nepotřebuji nebo jestli mi může s něčím pomoci. Večeře je samozřejmostí, čisté oblečení se v jeho očích objeví v šatníku nějakým kouzlem, a pokud se někde něco pokazí, očekává, že to budu řešit já.
Každý muž v mém životě mě opustil. Je to smůla, nebo dělám něco špatně?
Nedávno se mě podivil, proč už se tolik nesměju. V tu chvíli mi došlo, jak moc je odtržený od reality. Nevidí, že jsem neustále unavená, že jedu na doraz, že se snažím dělat všechno pro to, aby měl pohodlný život, a přesto nikdy neřekne jediné slovo uznání.
Nejde o to, že bych chtěla slyšet chválu za každou drobnost, ale někdy by mi stačilo, kdyby si aspoň všiml, kolik práce odvádím. Kdyby mě pochválil za něco, co dělám automaticky, ale bez čeho by se celá domácnost sesypala. Kdyby prostě jednou přišel domů, rozhlédl se a řekl: děkuju.
Stále miluji svého ex. Kvůli němu zvažuji odchod od dětí
Když doma vládne přehlížení
Za ty roky jsem se naučila zatnout zuby a dělat všechno sama. Nechci se rozvádět, ale někdy mě napadá, jestli by si mě konečně všiml, kdybych přestala dělat to, co dělám. Co by se stalo, kdybych jednoho dne neuklidila, neuvařila, nenakoupila? Možná by si konečně uvědomil, že ten uklizený domov a teplé jídlo nejsou samozřejmostí.
Boj o dítě, které jsem vychovala. Matka mě chce vymazat
Zatím mlčím. Každý den dělám to, co je potřeba, a doufám, že jednou přijde chvíle, kdy si uvědomí, jak moc ho můj přístup rozmazlil. Možná se jednoho dne konečně zeptá, jak mi může pomoct, místo aby se jen divil, proč už se tolik nesměju.
A možná bych se pak zase smála častěji.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
