Vždy jsem si představovala, že jednou potkám muže, se kterým založím rodinu. Věřila jsem, že najít někoho, kdo pracuje, nepije přes míru a je věrný, není nic nereálného. Jenže po letech zklamání už pomalu ztrácím naději. Vztahů jsem měla několik, ale žádný nevydržel. Nechci házet vinu jen na muže, ale pokaždé tam bylo něco, co se prostě dlouhodobě nedalo tolerovat. Nevím, jestli mám jen smůlu, nebo je chyba ve mně.
Můj první vážný vztah začal v devatenácti. Tehdy mi došlo, že některé muže nelze změnit. Můj přítel byl nezralý, jeho život se točil jen kolem počítačových her. Všechno ostatní bylo vedlejší, včetně mě. Po půl roce jsem pochopila, že takhle normální vztah vypadat nemá. Následující partner měl jiný problém – alkohol. Nejprve jsem si říkala, že občasná sklenička není problém, ale když mi došlo, že mu hrozí vyhazov z práce kvůli tomu, že místo pracovních schůzek tráví dny v hospodě, dala jsem mu ultimátum. Vybral si alkohol.
Pak přišli dva muži, kteří se zdáli být ideální, dokud jsem nezjistila, že jsou ženatí. Jeden z nich měl dokonce děti. Následovaly další dva vztahy, které skončily ze stejného důvodu – alkohol. Jeden z nich trval dokonce dva roky, doufala jsem, že se to zlepší, ale místo toho se jeho závislost jen zhoršovala.
Když jsem potkala sedmého partnera, myslela jsem si, že mám konečně štěstí. Nepil, byl pracovitý, milý a trpělivý. Jenže když došlo na intimní život, ukázalo se, že má zálibu v extrémních praktikách, které jsem nebyla schopná přijmout. Nedokázali jsme najít kompromis, takže jsme se rozešli. Osmý přítel byl pro změnu notorický sukničkář. Nestačila jsem mu já, nestačila mu ani druhá přítelkyně – měl ještě třetí milenku.
Rezignace
Devátý partner mi byl věrný, ale do hospody chodil rád. Říkala jsem si, že tentokrát už nebudu přehnaně kritická a budu tolerantní. Nepil extrémně a já si začínala myslet, že bych konečně mohla mít normální vztah. Jenže pak jsem zjistila, že mi zapomněl zmínit jednu drobnost – manželku, která byla pracovně v zahraničí.
V té chvíli jsem si řekla, že už nemá smysl se snažit. Není mi ještě ani třicet a měla bych mít za sebou desítky vztahů, jen abych našla někoho, kdo za to stojí? Sama sobě už připadám divně. Kde se vůbec ženy seznamují s normálními muži? Já už nevěřím, že bych měla šanci nějakého potkat. Přemýšlím o tom, že bych si místo dalšího zklamání vzala dítě do pěstounské péče. Naplnila bych tak svou touhu po rodině a zároveň pomohla někomu, kdo to potřebuje. Na vztahy s muži už jsem definitivně rezignovala.
