Vždy jsme s manželem chtěli rodinu, a když jsem dva roky po svatbě otěhotněla, byli jsme nadšení. Naše dcera byla vytouženým dítětem, první vnouče v rodině, a všechno probíhalo hladce. Těhotenství bylo bez problémů, porod také, a i období po něm jsme zvládli dobře. Manžel i moje máma mi pomáhali a já si mateřství užívala. Dcera byla milá, hodná a já měla pocit, že jsem konečně úplná. Byla jsem šťastná a vděčná, že máme zdravou a spokojenou holčičku.
Přiznala jsem pravdu o jejím příteli. Zůstala s ním, mě zavrhla
Když jí byly tři roky, rozhodli jsme se, že jí pořídíme sourozence, jak jsme vždy plánovali. Otěhotněla jsem rychle a i tentokrát probíhalo všechno bez potíží. Porod byl v pořádku a já se těšila na chvíle, kdy budeme doma jako čtyřčlenná rodina. Pak ale nastalo něco, co jsem nečekala. Manžel přišel do porodnice s dcerou, aby se poprvé podívala na brášku, a já najednou cítila, že ji nechci vidět. Neměla jsem chuť ji obejmout, pohladit, nic. Měla jsem pocit, jako by mezi mě a syna vpadl někdo cizí, kdo tam nepatří. Byla jsem z toho v šoku, ale říkala jsem si, že je to jen hormonální, že to brzy přejde.
Jenže nepřešlo. Uběhl rok a moje pocity se nezměnily. K dceři necítím nic, jen nechuť, vadí mi její přítomnost, nechci se s ní mazlit, hrát si s ní, nic. Nejradši jsem jen se synem. Jsem z toho zoufalá, manžel také. On se snaží dceři všechno vynahradit, ale ona samozřejmě chce i maminku. Jenže já jsem nejklidnější, když je na víkend u babičky a já mám doma jen syna. Dokonce jsme zkusili dvoutýdenní pobyt u mojí mámy, kde jsem byla jen s malým, abych zjistila, jestli se mi bude po dceři stýskat. Nebylo.
Dcera to už vnímá. Někdy se rozpláče, že ji maminka nemá ráda, a to i před ostatními. Rodina ji utěšuje, že se jí to jen zdá, že ji mám ráda stejně jako jejího bratra, ale já vím, že to není pravda. O všem ví jen moje máma a manžel. Na jejich radu jsem začala chodit na psychoterapii, ale ani po několika měsících nevidím žádný pokrok. Terapeut říká, že to bude trvat dlouho, a tak doufám, že se to jednou zlepší. Někdy mě ale přemáhá zoufalství, protože pořád necítím žádnou změnu.
Využil mě pro dítě i pohodlný život. A teď se jen veze
Hrozně mě to trápí. Nechápu, co se se mnou stalo, proč se mi to děje. Vždyť jsem byla šťastná matka, proč se teď nemůžu radovat z obou dětí? Znám tolik žen, které své děti milují bez rozdílu, a já bych si přála, abych mohla cítit to samé. Ale ať dělám cokoliv, nic se nemění.
Každé dítě s jiným mužem. Ale jsem spokojená
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
