Jsem jedináček, ale nikdy jsem to nevnímala jako újmu. S rodiči jsem měla vždy dobrý vztah a ráda jsem s nimi trávila čas. Jedna věc však byla v naší rodině zvláštní – nikdy jsme se nestýkali s dětmi. Nepřicházeli jsme do kontaktu s rodinami, které měly malé děti, a ani když jsem si ve škole našla kamarády, nesměla jsem si nikoho vodit domů. Rodiče to vysvětlovali tím, že mají rádi klid a cizí děti je ruší. Postupně jsem si na to zvykla a přestala nad tím přemýšlet.
Kamarádčin syn je nezvladatelný. Kvůli němu jsme se přestaly vídat
Když mi bylo 26 let, potkala jsem svého přítele. Byla to velká láska a já věděla, že s ním chci mít rodinu. Moji rodiče ho přijali dobře a jeho rodiče mě také, takže všechno bylo v pořádku. Dva roky po seznámení jsem otěhotněla a oba jsme byli nadšení. Přítelovi rodiče se těšili na vnouče a i moji rodiče měli radost. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jejich odpor k dětem se bude vztahovat i na jejich vlastní vnoučata.
Po porodu se na syna přišli podívat do porodnice – a tím to skončilo. Odmítali ho hlídat, což by nebyl až takový problém, protože přítelovi rodiče byli vždy ochotní pomoci. Jenže oni odmítali i jakékoliv návštěvy. Nechtěli k nám chodit, protože u nás bylo dítě. Když jsme chtěli přijet my, mohli jsme jen bez syna. Jednou jsme k nim zajeli neohlášeně, když jsme zrovna byli poblíž, a oni nás s malým, který spal a ani neplakal, odmítli pustit dovnitř. Ani se na něj nepodívali. Tehdy jsem se za ně strašně styděla a poprvé mě napadlo, že jejich chování není normální. Přitom s dospělými lidmi vycházejí celkem dobře, i když nejsou moc společenští.
Dcera utekla k otci. Po návratu odmítá mluvit o tom, co tam zažila
Když se nám narodila dcera, situace se opakovala. Rodiče ji viděli v porodnici a dál už neprojevili žádný zájem. Jakýkoliv osobní kontakt s vnoučaty odmítají. Když se s nimi chceme vidět, musíme dát děti pohlídat přítelovým rodičům. Ti o mých rodičích otevřeně říkají, že jsou blázni, a odmítají se s nimi bavit. Ani se jim nedivím. Přítel to nijak zvlášť nekomentuje, protože jeho rodiče jsou nadšení prarodiče a dětem se plně věnují. Naše děti tak vlastně věří, že mají jen jednoho dědu a jednu babičku. Když jim říkám, že mám také rodiče, nevěnují tomu pozornost, protože je nikdy neviděly.
Cizí lidé
Je mi to strašně líto. Naše děti jsou klidné, dobře vychované, nejsou to žádní nezvladatelní rošťáci. Syn chodí do školky, kde ho učitelky chválí, jak je milý a šikovný. Přesto pro moje rodiče jako by neexistoval. Když spolu mluvíme, nikdy se nezeptají, jak se děti mají. Na narozeniny a Vánoce sice pošlou dárky, ale děti si myslí, že jsou od přítelových rodičů, protože jinou babičku a dědu neznají. Nechci s nimi úplně přerušit kontakt, stále je mám svým způsobem ráda, ale jejich podivné chování mi je vzdaluje natolik, že mi někdy připadají jako cizí lidé.
Nejprve sliboval věčnou lásku, pak nás nechal samotné
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
