S kamarádkou se známe už od střední školy a vždycky jsme si výborně rozuměly. Ona nemá sourozence, takže mi často říkala, že jsme jako sestry. Cítila jsem to stejně, protože ačkoli mám mladšího bratra, chyběl mi ženský element, který jsem našla právě v ní.
Po maturitě jsme se vídaly dál, i když jsme každá pracovala v jiné firmě. Pět let po maturitě se kamarádka seznámila se svým budoucím manželem. Byl to statný muž a zároveň gentleman; říkala jsem si, jaké má štěstí, ale přála jsem jí to. Byla jsem jí za svědka na svatbě a do tří let se jim narodili dva kluci.
Na rozdíl od ní jsem takové štěstí na muže neměla. Prožila jsem jeden vážný vztah, a přestože jsme mluvili o svatbě, nakonec to nevyšlo a rozešli jsme se. Byla jsem z toho tenkrát hodně špatná a od té doby jsem žádný vážný vztah nenavázala. Možná se bojím, abych zase nebyla zklamaná. Navíc ti, kteří o mě jeví zájem, mě tolik neoslovují, a nechci mít vztah jen proto, abych měla vztah. Takže asi na toho pravého pořád čekám.
Když se syn narodil, začala jsem pochybovat, kdo je jeho otec
S kamarádkou jsme ale pořád udržovaly kontakt, i když ona žila hlavně svou rodinou. Měla jsem moc ráda i její děti a ráda jsem si poslechla, jak se mají a co dělají. Po pár letech si mi kamarádka najednou začala stěžovat, že nemají dost peněz. To mě docela překvapilo, protože její manžel normálně pracoval a vydělával z mého pohledu slušně. To jsem jí taky říkala, že se mají dobře, ale jí to začalo být málo; chtěla dražší dovolenou, lepší auto atd., tak manžela nakonec přemluvila, aby začal podnikat.
On se do toho opravdu pustil a dařilo se mu, ale měl samozřejmě méně času. Kamarádka si zase stěžovala, jak ji a rodinu zanedbává. Když jsem jí řekla, že buď bude mít víc peněz, nebo manžela víc doma, že asi nejde mít obojí najednou, dotklo se jí to a odpověděla mi něco v tom smyslu, že tomu nerozumím. To bylo poprvé, co jsme spolu měly nějakou neshodu, ale nechtěla jsem vyvolávat rozbroje, tak jsem to nechala být.
Nejprve mě nenáviděli, teď chtějí být milující prarodiče
Po nějaké době si kamarádka našla milence. Když mi to svěřila, nevěřila jsem svým uším. Trochu jsem ho znala od vidění; byl to “známý případ”. Rozvedený muž s dluhy, ale velmi společenský, ovšem kromě společnosti měl také rád alkohol. Snažila jsem se poukázat na to, že je to dost problémový typ, ale kamarádka o něm básnila, jaká je s ním zábava, jak si užívají výletů a všeho, co předtím neměla, když byla pořád sama s dětmi.
Nakonec si našla milence a rozbila rodinu
Její manželství samozřejmě rychle dospělo k rozvodu. Ona chtěla děti do péče a její bývalý manžel jí nedělal problémy; zachoval se opravdu velkoryse, takže jí zůstal byt i děti.
Teď už kamarádku vůbec nepoznávám a musím říct, že mě její chování hrozně zklamalo. Nic kromě přítele ji nezajímá; je jí úplně jedno, že rozbila rodinu, žije jen svou novou známostí. Děti, o které se vždycky pečlivě starala a nechtěla je dávat na hlídání ani vlastní matce, teď často svěřuje bývalému manželovi nebo právě matce, aby měla volno a mohla si užívat.
Oplatila jsem mu nevěru, on zmizel. Teď mám strach
Se mnou už se také nechce stýkat; prý nemá čas, ale hlavně ji asi štve, že jsem nebyla z jejího chování a přítele bezvýhradně nadšená a dala to najevo.
Je mi jasné, že jí to nevydrží, a mrzí mě, kam to dovedla. Je mi líto jejího bývalého manžela i dětí. Nikdy bych do ní neřekla, že se dokáže takhle zbláznit a zničit svou vlastní rodinu.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
