S přítelem jsme spolu byli od mých patnácti let. Byl to můj první vážný vztah, velká láska, o které jsem si myslela, že vydrží navždy. I on se tak vyjadřoval. Měli jsme společné plány – po škole si najdeme bydlení, vezmeme se, založíme rodinu. Věřila jsem, že jsme na stejné vlně. Když jsem otěhotněla, nebylo to v plánu, ale oba jsme se dítěte chtěli. Naše rodiny nás podpořily a všechno se zdálo být v pořádku. Jenže po porodu se přítel úplně změnil. Ztratil o mě i o naši dceru zájem, choval se čím dál hůř a nakonec nás prostě opustil. Dnes o nás nestojí a naši dceru považuje za svou životní chybu.
Poznali jsme se, když mi bylo patnáct, jemu šestnáct. Byli jsme neoddělitelní, trávili jsme spolu každou volnou chvíli. Plánovali jsme budoucnost, společné bydlení, svatbu, rodinu. Že jsme mladí, nám nevadilo, věřili jsme, že budeme spolu. Brala jsem antikoncepci, ale během jednoho onemocnění jsem musela užívat antibiotika, což zřejmě snížilo její účinnost. Když jsem krátce po sedmnáctých narozeninách zjistila, že jsem těhotná, neváhala jsem. Přítel také ne, byli jsme rozhodnutí si dítě nechat.
Naštěstí nám pomohly obě rodiny. Měli jsme kde bydlet, přítel měl dobrou práci a zdálo se, že se na dítě těší. Jenže když jsem byla kolem šestého měsíce těhotenství hospitalizovaná kvůli riziku předčasného porodu, přišla první rána. Dozvěděla jsem se, že mě přítel podvedl. Náhodou se o tom zmínila společná kamarádka. Když jsem ho konfrontovala, přiznal to. Tvrdil, že to bylo jen jednou, s někým, koho sotva znal. Omlouval se, prosil o odpuštění, říkal, že to byla hloupost. Byla jsem v šoku, ale nakonec jsem se rozhodla mu odpustit. Už kvůli dítěti.
Po zbytek těhotenství se choval dobře, pomáhal mi, staral se o mě. Když se dcera narodila, myslela jsem si, že jsme krizi překonali a že teď budeme rodina. Jenže jakmile byla malá na světě, začal se chovat jinak. O práci přestal mít zájem, pořád měl ke všemu výhrady, kritizoval mě, vyčítal mi nesmysly, dceru prakticky ignoroval. Začal pít, domů chodil pozdě a stále častěji jsem slyšela, že si někoho našel. Když jsem se to dozvěděla jistě, byl to poslední hřebíček do rakve. Řekla jsem mu, že s ním končím.
Chyba
Neprotestoval. Beze slova si sbalil věci a odešel. Od té doby o něm prakticky nevím. Alimenty sice platí, ale nikdy se nezeptal na dceru, nikdy se nesnažil ji vidět. Když jsem se ho jednou zeptala, proč se o ni nezajímá, odpověděl mi, že to byla jeho největší životní chyba. Dceři budou dva roky a já jsem na ni sama, pomáhají mi rodiče. Pořád nemůžu uvěřit, že se člověk, kterého jsem považovala za nejbližšího, mohl takhle změnit. Když někdo říká, že muž se nemůže změnit až po porodu dítěte, vím, že může. Můj bývalý přítel je toho důkazem.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
