S přítelem máme krásný vztah, jsme spolu čtyři roky, máme ročního syna a nyní čekáme druhé dítě. Vždy jsme chtěli děti blízko po sobě, abychom zvládli rodičovskou naráz a mohli se pak vrátit do běžného pracovního života. Přítel je skvělý otec, synovi se věnuje, pracuje na rekonstrukci domu, abychom měli pohodlné bydlení, a pomáhá mi s domácností. Ve všem si rozumíme – kromě jedné zásadní věci, která mě stále víc trápí. Přítel jako by neměl žádnou potřebu fyzického kontaktu. Pokud nejsem iniciativní já, v ložnici se nic neděje. A já netuším proč.
Od začátku našeho vztahu byl přítel v sexu pasivní. Nejprve jsem si myslela, že je jen ostýchavý a časem se to změní. Jenže roky plynuly a nic se nezlepšilo. Pokud bychom se měli řídit jen jeho potřebou, náš sexuální život by prakticky neexistoval. Nejde mi jen o sex samotný, ale o pocit blízkosti, touhy, vzájemné přitažlivosti. Chtěla bych, aby občas přišla iniciativa z jeho strany, abych se cítila žádoucí. Bohužel se to nestává. Už jsem s ním o tom mnohokrát mluvila, snažila se mu vysvětlit, že mi chybí nejen fyzická blízkost, ale i společné večery, chvíle, kdy jsme jen my dva. On mě vždy vyslechne, přitaká, ale nikdy se nic nezmění.
Vím, že je hodně unavený – chodí do práce a pak pracuje na domě. Já jsem těhotná a starám se o syna, takže chápu, že energie někdy není nazbyt. Ale stejně bych občas chtěla, abychom si prostě jen sedli, byli spolu, přitulili se, měli večer jen pro sebe. Jenže mám pocit, že se tomu přítel vyhýbá. Často u nás až do večera bývají kamarádi, kteří mu pomáhají na domě, nebo sousedi. Já proti nim nic nemám, ale už mě napadlo, jestli je přítel nezve i proto, aby se vyhnul tomu být se mnou o samotě.
Vyhýbá se chvílím, kdy bychom byli jen spolu
Jinak spolu vycházíme výborně, nehádáme se, netrápí nás žádné velké problémy. On je se životem očividně spokojený – užívá si otcovství, soustředí se na rodinu a dům. Já ho miluju, vím, že mě má rád a určitě nemá žádnou jinou ženu. Přesto mě jeho nezájem v intimní oblasti trápí. Bojím se, co bude dál. Až děti povyrostou a dům bude hotový, budeme na sebe mít víc času, ale co když už mezi námi nebude žádná vášeň? Co když se to už nikdy nezmění? Nechci se kvůli tomu rozcházet, ale nedokážu se smířit s tím, že bychom měli žít jako spolubydlící a ne jako partneři.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
