Když jsme s přítelem zjistili, že čekáme dítě, bylo nám sotva dvacet. Nebylo to v plánu, ale oba jsme se milovali a rozhodli se situaci zvládnout. Zatímco moji rodiče mě podpořili a nechali mi volnou ruku v rozhodování, jeho rodina reagovala úplně jinak. Přítelovi rodiče mě nutili k potratu. Bylo to strašné období, cítila jsem se pod neustálým tlakem, ale odmítla jsem se vzdát svého dítěte. Dnes, když se na to dívám zpětně, vím, že jsem udělala správnou věc. Náš syn se narodil zdravý a krásný – a přítelovi rodiče úplně otočili. Teď se z něj mohou zbláznit, nejraději by ho měli pořád u sebe. Jenže já jim nedokážu odpustit, co mi dělali v těhotenství.
S přítelem jsme spolu chodili už od střední školy, byli jsme nerozlučná dvojice. Po maturitě jsme plánovali budoucnost, ale těhotenství všechno uspíšilo. Moji rodiče nebyli nadšení, ale chovali se ke mně s respektem. Nechali rozhodnutí na mně, podpořili mě a řekli, že ať se rozhodnu jakkoliv, budou stát za mnou. Zato přítelovi rodiče reagovali přesně opačně. Nikdy mě neměli moc rádi, vždy jsem cítila, že si pro svého syna představovali někoho lepšího. Pocházeli z bohaté rodiny, jeho otec byl podnikatel, zatímco moji rodiče měli obyčejná zaměstnání a žili v domě po prarodičích. Už dřív jsem měla pocit, že mě považují za někoho, kdo jim není dost dobrý. A když se dozvěděli o dítěti, jejich odpor se změnil v otevřenou nenávist.
Začalo peklo. Nejprve se mě snažili přesvědčit, že na dítě jsme moc mladí a že si zničíme život. Když viděli, že neustoupím, začali přitvrzovat. Přítelův otec mi dokonce vyhrožoval, jeho matka jezdila za mými rodiči, aby mě přemlouvali. Nakonec příteli zakázali se mnou jakýkoliv kontakt. Jenže on utekl a začal bydlet u nás. Bylo to šílené období, jeho rodiče přijeli k nám a udělali takovou scénu, že to slyšeli i sousedé. Vykládali mi, že určitě porodím postižené dítě, že ho nezvládnu vychovat a že skončí v ústavu. Bylo to psychicky nesmírně náročné, ale naštěstí jsem měla podporu svých rodičů i přítele. Když jeho rodiče pochopili, že na potrat nepůjdu, přerušili s námi kontakt úplně. Přítel se pro ně stal neexistující, stejně jako jejich nenarozený vnuk.
Vnouček
Po porodu se ale situace radikálně změnila. Narodil se nám krásný a zdravý chlapeček a přítelovi rodiče najednou otočili. Začali se o něj zajímat, nosili mu dárky, chtěli ho vidět co nejčastěji. Chovali se, jako by se nic nestalo. Přítel byl šťastný, že se s ním jeho rodina zase baví, ale já jim nedokázala odpustit. Když jsem jim připomněla, co mi dělali, odbyli mě slovy, že to tak nemysleli a že měli jen strach. Moji rodiče mi říkali, ať se tím netrápím, že to je minulost, ale já to tak necítím. Když teď vidím, jak kolem mého syna skáčou, pořád mám v hlavě jejich slova, jak si přáli, aby se nenarodil. Nejraději bych s nimi přerušila kontakt, ale nechci dělat příteli problémy. Vůbec nevím, jak se k nim chovat. Jsou mi odporní, ale musím s nimi vycházet kvůli synovi a příteli. Jenže zapomenout na to, co se stalo, nejde.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
