Když jsme se s manželem poznali, oba jsme se shodli na tom, že chceme děti. Nebránila jsem se ani větší rodině, představovala jsem si tři děti, maximálně čtyři. Jenže manžel měl vždycky jediný velký sen – mít dceru. Zatím máme pět synů a on se své touhy po holčičce nevzdává. Teď jsem znovu těhotná, ale místo radosti cítím hlavně obavy. Co když to bude zase kluk? Už teď vím, že v takovém případě manžel nebude chtít přestat a bude trvat na dalším dítěti. Připadá mi to jako posedlost, ale bojím se ho odmítnout.
Ideální otec a partner, ale já ho nemiluju
S manželem jsme spolu deset let a naše rodina se postupně rozrůstala. Máme krásný dům, finančně na tom nejsme špatně a manžel se o nás stará. Vždycky říkal, že je šťastný, ale zároveň nikdy neskrýval, že jeho největším snem je mít dceru. Mně by se holčička taky líbila, ale kluky miluju a nikdy mi nepřišlo důležité, jaké pohlaví naše děti mají. Jenže manžel si to nepřestává malovat, každé těhotenství je pro něj novou nadějí, že tentokrát to bude ona – vysněná holčička.
Teď jsem opět těhotná, zatím jsem to manželovi neřekla. Na jednu stranu mám radost, ale zároveň mě sžírá strach. Nejen z toho, jak těhotenství dopadne, ale hlavně z toho, co přijde, pokud to bude opět kluk. Sama mám pocit, že dceru nikdy mít nebudu. Čtyřikrát jsem samovolně potratila, vždycky v prvních týdnech těhotenství. Netuším, jestli to byly holčičky, ale tyto těhotenství byla jiná – cítila jsem se hůř, měla nízký tlak, extrémní nevolnosti, jako by moje tělo tu holčičku prostě odmítalo. Možná je to jen náhoda, ale někde uvnitř mám pocit, že osud mi jednoduše dceru nedopřeje.
Jsem pro ně vzduch. Rodiče mého přítele mě nikdy nepřijali
Jenže tentokrát mě ten strach úplně pohltil. Nemůžu spát, pořád na to myslím, cítím se úplně vykolejená. U žádného z předchozích těhotenství jsem tyto pocity neměla. Bojím se toho, co mi řekne doktor, a hlavně toho, co bude potom. Nejhorší je, že mi na tom vlastně ani tolik nezáleží – sama bych byla šťastná i s dalším synem. Ale vím, že manžel to uvidí jinak.
Posedlost
A co když pak bude chtít další dítě? Jak dlouho se takhle můžeme snažit? Připadá mi, že se z jeho touhy po dceři stala posedlost. Máme zdravé, krásné děti, co by za to jiní rodiče dali, ale jemu to nestačí. Vím, že bych mu mohla říct ne, ale bojím se. Co když mě pak opustí? Co když si řekne, že si dceru pořídí s někým jiným? Jak bych to zvládla sama s tolika dětmi? Tahle myšlenka mě děsí nejvíc.
Románek s kolegou mi otevřel oči. Nebyla jsem pro něj první ani poslední
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
