S manželem jsme spolu deset let a máme syna, kterého oba milujeme. Náš vztah je vlastně dobrý, klidný a pohodový, ale v poslední době jsem měla pocit, že mi něco chybí. Možná mi scházela pozornost, obdiv, lichotky, ten pocit vzrušení a zamilovanosti, který jsme kdysi měli. Nijak jsem to ale neřešila a nikoho nehledala. A pak se v práci objevil kolega, který procházel něčím podobným.
Znala jsem ho jen od vidění, pracoval v jiné budově, ale jednou si ke mně přisedl v kantýně a začal si se mnou povídat. Byl milý, pozorný a nijak dotěrný. Postupně jsme se začali setkávat pravidelně, chodili jsme spolu na oběd, občas se prošli cestou z práce. Byl ženatý a měl děti, takže rozuměl mým pocitům i tomu, jak vztahy po letech upadají do stereotypu. Mluvit s ním mi dělalo dobře a cítila jsem se konečně vyslyšená.
Jednoho večera, když jsme spolu odcházeli z práce, mě najednou objal a políbil. Byla jsem v šoku, ale zároveň to bylo tak krásné a příjemné, že jsem se tomu nebránila. Už dlouho jsem takový pocit nezažila. Postupně jsme se stali milenci. Trávili jsme spolu chvíle plné vášně, ale i důvěrných rozhovorů. Bylo to něco, co mě naplňovalo, dodávalo mi energii a umožňovalo mi na chvíli zapomenout na každodenní starosti. Pak jsme se vždy vrátili domů k našim rodinám. Byla jsem přesvědčená, že si rozumíme, že to, co mezi námi je, je výjimečné. Věřila jsem mu.
A pak přišla studená sprcha. Jednoho dne jsem šla do práce s kolegyní a on nás míjel. Jen jsme se pozdravili, ale jakmile zašel, kolegyně se zasmála a pronesla něco ve smyslu: “No jo, náš utěšitel.” Zaskočilo mě to, a tak jsem se jakoby nic zeptala, co tím myslí. Bezstarostně mi vysvětlila, že je tím známý, že má slabost pro osamělé nebo nešťastné ženy a často s nimi navazuje vztahy. Z jejího tónu nebylo poznat, že by věděla zrovna o nás dvou, ale to na věci nic neměnilo. Najednou mi došlo, že možná nejsem jediná.
Nedůvěra
Samozřejmě jsem se ho na to při dalším setkání zeptala. Odpověděl, že kolegyně ho kdysi sváděla, ale on ji odmítl, a od té doby ho pomlouvá. Chtěla jsem mu věřit, ale v hlavě mi stále zněla její slova. Najednou mi naše schůzky nepřinášely to, co dřív. Přišla jsem o ten krásný pocit výjimečnosti, který jsem vedle něj měla. I když jsem se kvůli němu nikdy nechtěla rozvádět, představa, že bych byla jen jednou z mnoha, mě zraňovala. Nedokázala jsem se zbavit pochybností, ztrácela jsem důvěru a celá situace mi najednou připadala spíš smutná než vzrušující. Mám zlost na něj, ale i na kolegyni, která mi tímto způsobem otevřela oči. Možná jsem si je ale měla otevřít sama už dávno.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
