S přítelem jsme spolu už sedm let a čekáme naše první dítě. Náš vztah je pěkný a bezproblémový, ale dlouhodobě mě trápí jedna věc – jeho rodiče mě zcela ignorují. Od začátku vztahu se ke mně nikdy nechovali přátelsky, nepřijali mě do rodiny a jejich přístup se ani po letech nezměnil. Přítel mi vždycky říká, ať si toho nevšímám, ale jejich chování mi nejde z hlavy. Nerozumím tomu, nikdy jsem jim nic neudělala, a přesto mám pocit, že mě nenávidí.
Seznámili jsme se na zábavě přes společné známé a hned jsme si padli do oka. Po pár měsících mě přítel pozval k sobě domů, kde jsem měla poprvé poznat jeho rodiče. Do té doby jsme se scházeli hlavně venku nebo u mě doma, kde mě moje rodina přijala bez problémů. O to víc mě překvapilo, když jsem dorazila k příteli domů a jeho rodiče se ke mně chovali, jako bych tam vůbec nebyla. Neodpověděli na pozdrav, neprojevili žádný zájem, dokonce se bez jediného slova zavřeli ve svém pokoji. Přítel se mnou šel raději nahoru do svého patra a řekl mi, ať si z toho nic nedělám. Bylo mi to ale nepříjemné.
Časem jsem se tam objevila ještě několikrát, ale nic se nezměnilo. Jeho rodiče se mnou nepromluvili ani slovo, nikdy se nezajímali, kdo vlastně jsem, a jeho nevlastní otec se na mě díval tak, že jsem měla pocit, že mě vyloženě nesnáší. Přítel mi jen suše řekl, že jeho táta takhle kouká pořád. Když jsem tam zůstala přes víkend, jeho matka se ani nenamáhala něco uvařit, jako bych tam vůbec neexistovala. Byli celý víkend zavření ve svém pokoji a já jsem měla pocit, že jsem tam vlastně nevítaná. Nakonec jsme se s přítelem rozhodli, že si pořídíme vlastní bydlení a odstěhujeme se. Připadalo mi, že když nebudeme v jejich bezprostřední blízkosti, situace se třeba zlepší. Nestalo se.
Už přes rok bydlíme ve svém a teď čekáme dítě. Když jsme tuto novinu oznámili, jeho rodiče nijak nereagovali. Neprojevili ani špetku zájmu, nezeptali se, kdy se má miminko narodit, jestli čekáme holčičku nebo chlapečka, prostě vůbec nic. Je to, jako by jejich vnouče pro ně neexistovalo. Když s nimi chceme něco probrat, musí to řešit přítel, protože se mnou se jednoduše odmítají bavit.
Vůbec netuším, proč se tak chovají. Nikdy jsem s lidmi problémy neměla, s bývalými partnery jsem vycházela dobře a jejich rodiny mě vždy přijaly bez potíží. Přítel měl přede mnou několik vztahů, které zkrachovaly, a já si občas říkám, jestli to nebylo právě kvůli přístupu jeho rodičů. Mrzí mě i to, že přítel jejich chování neřeší. Bere to jako fakt, je zvyklý na jejich rezervovanost a nevidí důvod se tím zabývat. Když se o tom bavíme, vždycky mi řekne, ať si to neberu osobně, že jsou prostě takoví.
Nečekám, že by se jejich postoj změnil po narození dítěte. Spíš mám obavy, aby jejich chování jednou neovlivnilo i můj vztah s přítelem. Připadá mi zvláštní, že mu to přijde normální. Doufám, že se jeho rodiče neprojeví i v něm samotném, protože nechci celý život trávit s člověkem, kterému takové ignorování připadá v pořádku.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
