Se svým prvním přítelem jsem byla od svých patnácti let. Byl to můj první vážný vztah. On byl o pár let starší, imponovalo mi, jaký má přehled, je rozumný, dokázal vydělat peníze a byl praktický. Zdědil byt a začali jsme ho spolu rekonstruovat; přítel většinu prací dělal sám, byl i manuálně zručný. Všechno vypadalo ideálně, naše rodiny už počítaly s tím, že se jednou vezmeme.
Začal se chovat jako puberťák. Kvůli sousedce ho nepoznávám
Po několika letech mi však na něm začalo vadit mnoho věcí. Nežili jsme společensky, přítel trávil hodně času prací na bytě a většina peněz šla do rekonstrukce. Nejezdili jsme na dovolené a moc si neužívali. Víkendy trávil prací na bytě nebo měl různé přivýdělky, abychom měli peníze na rekonstrukci. Když jsem mu říkala, že bychom měli mít více času na sebe, odpovídal, že se byt sám neopraví, a často jsme se na toto téma pohádali.
Nakonec jsem se zamilovala do kolegy v práci, stejně starého jako můj přítel, a bylo to vzájemné. Po pěti letech jsem se s přítelem rozešla a nastěhovala se k novému partnerovi. Je moc fajn a klape nám to spolu, ale po pár měsících jsem zjistila, že mi můj bývalý chybí. Myslela jsem si, že to přejde, ale už je to skoro rok od našeho rozchodu a já na něj myslím čím dál víc. Mám pocit, že jsem se s rozchodem unáhlila, i když můj nový přítel je moc hodný, a vlastně je mi líto, že mám takové myšlenky. Na bývalého však nemohu zapomenout. Ráda bych se k němu vrátila, ale to má háček.
Můj přítel živí dítě, které možná není jeho. Nechce o tom slyšet
On si totiž také našel novou přítelkyni, jednu svou známou s malým dítětem. Trochu jsem ji znala; otec jejího dítěte ji opustil ještě během těhotenství. S mým expřítelem se dali dohromady hned poté, co jsem se odstěhovala, a už spolu bydlí. Přeji mu štěstí a sama bych také chtěla být šťastná se svým novým přítelem, ale nejsem. Nechci mu zasahovat do vztahu, připadala bych si trapně, když jsem ho opustila, a teď bych přišla s tím, abychom to dali zase dohromady. Bojím se, že by mě odmítl, ale tak ráda bych s ním byla. Mám strach, aby si spolu nepořídili dítě, to by všechny mé naděje přišly vniveč. Tajně doufám, že se se svou přítelkyní rozejde, pak bych se k němu zkusila vrátit.
Toužím po něm, ale je ženatý s mou kamarádkou. Co teď?
Čím více o tom přemýšlím, tím více si říkám, že vlastně nebyl vůbec tak špatný, a nechápu, proč jsem se s ním rozešla. Celý ten rozchod mi nakonec přijde zbytečný, ale bojím se, že už je pozdě.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
