S partnerem jsme měli vždycky pohodový vztah, rozuměli jsme si, rádi spolu trávili čas a náš vztah fungoval bez větších problémů. Když jsme se rozhodli pro dítě, všechno se zdálo být ideální. Narodil se nám syn a já jsem byla šťastná. Partner se o něj staral, byl pozorný a já měla pocit, že jsme skutečná rodina. Vydělával dost na to, abychom se nemuseli bát o peníze, a i když jsem byla na mateřské, všechno bylo v rovnováze. Jenže pak přišel nečekaný zlom.
Podvedl mě s kamarádkou. Pomstu jsem našla u jejího manžela
Partnerova firma začala propouštět a on se ocitl bez práce. Byla to pro něj obrovská rána, kterou vůbec nečekal. Pracoval tam deset let a měl pocit, že má jisté postavení, takže když přišla výpověď, ztratil půdu pod nohama. Snažila jsem se ho uklidnit, že to zvládneme, že si určitě najde něco nového. Já už mezitím nastoupila zpět do práce, takže jsme nebyli bez peněz, ale jemu to nestačilo. Měl pocit, že selhal.
Nejdřív jsem si myslela, že potřebuje jen čas, ale pak se začal měnit. Místo hledání práce ležel celé dny na gauči a koukal do stropu. Na moje pokusy mu pomoct reagoval podrážděně. Časem začal pít, nejdřív jen skleničku na uklidnění, pak se to ale zvrhlo. Když jsem přišla domů, často jsem ho našla opilého. Syna si skoro nevšímal, jen seděl a utápěl se ve své depresi. Postupně začal mizet i z domova. Po nocích chodil do herny, prohrával peníze a já jsem si najednou musela hlídat každou korunu.
Začal se chovat jako puberťák. Kvůli sousedce ho nepoznávám
Zlom nastal, když jsem zjistila, že z našeho účtu vybral peníze na nájem a místo toho je utratil v herně. Byla jsem zoufalá. Když jsem se ho na to zeptala, úplně se změnil. Začal křičet, házel věcmi a pak mě poprvé udeřil. Byla to facka, ale i tak jsem zůstala stát v šoku. Celou noc se mi omlouval a sliboval, že to byla jen chyba, že už se to nestane. Já mu uvěřila.
Jenže se to stalo znovu. A pak ještě několikrát. Občas to viděl i náš syn. Nikdy na něj nesáhl, ale bylo jasné, že i on tím trpí. Začal mít noční můry, ve škole se zhoršil a já už dál nemohla dělat, že se nic neděje. Když mě partner jednou zbil tak, že jsem skončila v nemocnici s vykloubeným ramenem, řekla jsem si dost. O syna se zatím postarala moje máma a já jsem se k ní nakonec odstěhovala. Nebylo to snadné, tísnili jsme se ve dvou malých místnostech, ale bylo to lepší než dál žít ve strachu.
Můj přítel živí dítě, které možná není jeho. Nechce o tom slyšet
Dnes je to už několik let. Partner stále žije ze dne na den, přespává na ubytovně a jeho závislost na alkoholu a automatech neskončila. O mě ani syna se nezajímá a já už po něm nic nechci. Dva roky po našem rozchodu jsem potkala jiného muže, který se stal skutečným tátou pro mého syna, máme spolu i dceru a jsem šťastná. Lituju jen jedné věci – že jsem neodešla mnohem dřív.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
