Když jsem si začala vztah se svým přítelem, věděla jsem, že není úplně volný – z prvního manželství má dvě děti a s bývalou manželkou udržuje kontakt kvůli jejich výchově. Nikdy mi to nevadilo, brala jsem to jako součást jeho minulosti a věřila, že se s tím naučíme fungovat. Jenže postupem času se ukázalo, že jeho minulost má mnoho nevyřešených tajemství. Nejenže mám pocit, že jeho bývalá popichuje děti proti nám, ale navíc jsme se dozvěděli, že jedno z nich možná vůbec není jeho.
Můj přítel byl ženatý několik let, ale jeho žena se nakonec rozhodla vztah ukončit. Našla si jiného muže, rozvod iniciovala ona a on jí zůstal v mnoha věcech velkorysý. Nechal jí byt, platí jí vysoké alimenty a stará se o děti, jak jen může. Když jsme spolu začali žít, brala jsem jako samozřejmost, že budou děti trávit každý druhý víkend s námi. Od začátku jsem se snažila, aby se u nás cítily dobře – vymýšlela jsem pro ně program, koupili jsme jim oblečení i hračky, aby u nás měly svůj prostor.
Zpočátku vše fungovalo celkem dobře, ale v poslední době se děti začaly chovat jinak. Jsou u nás čím dál nevrlejší, znuděné, nic je nebaví. Pak jsem zjistila, že jejich matka si stěžuje, že se jim nevěnujeme, a že proto k nám nechtějí. Přitom my se snažíme, jak jen můžeme. Přítel na to nereaguje tak, jak bych čekala – místo aby si s bývalou vyjasnil, že o děti je u nás dobře postaráno, raději ustupuje a nechává to být. To už mezi námi několikrát vyvolalo hádky, protože mi přijde, že se bojí jít proti své exmanželce. A pak přišla ještě větší rána.
Přítel mi slíbil svatbu, když zhubnu. Teď už ji nechci já
Dozvěděli jsme se, že jedno z dětí možná není jeho. Řekla nám to známá jeho bývalé, která tvrdila, že se s tím jeho ex sama svěřila. Podle všeho si byla vědoma, že dítě počala s někým jiným, ale nikdy to neřešila. Když jsem to příteli řekla, úplně to odmítl. Nechtěl o tom slyšet, nechtěl si nechat udělat testy DNA, a celou věc shodil ze stolu. Jenže já si myslím, že by měl mít jistotu. Nejde jen o city, ale i o peníze – pokud to dítě opravdu není jeho, pak by za něj neměl nést finanční odpovědnost, to by měl udělat jeho skutečný otec. Plánujeme společnou budoucnost, chceme děti, a tak se musíme dívat i na to, jak s financemi naložíme.
Jenže přítel se uzavřel do sebe. Nechce o tom mluvit, ale vidím, že ho to trápí. Je čím dál podrážděnější, hádáme se kvůli maličkostem. V poslední době je také žárlivější, přitom nikdy takový nebyl. Když jdu třeba na kávu s kamarádkou, hned si myslí, že jsem za jeho zády s někým jiným. Přitom nikoho jiného nemám a ani nechci. Chci být s ním, ale chtěla bych, aby si nejdřív vyřešil svou situaci.
Sbližuje se se mnou, ale očima hledí na mého muže. Mám ji nechat být?
Nejhorší je, že mám pocit, že se v tomhle vztahu pohybuji v kruhu. Chci, aby měl přítel čistý stůl, aby se postavil ke svým závazkům čelem, ale místo toho se zavírá do sebe a vybíjí si frustraci na mně. Nechci být ta, která ho nutí ke konfrontaci s minulostí, ale zároveň nemůžu jen nečinně přihlížet. Bojím se, že pokud to takhle půjde dál, tahle situace jednoho z nás zničí.
Žena nás opustila, když zjistila, že náš syn nebude nikdy zdravý
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
