Když jsem si před pár lety začala s přítelem, věřila jsem, že je to vztah na celý život. Oba jsme chtěli rodinu, sdíleli jsme podobné hodnoty a všechno se zdálo být správné. Svatba pro mě vždycky byla důležitá, ale on ji od začátku odmítal. Tehdy jsem to neřešila. Jenže když se nám narodila dcera, moje touha po svatbě zesílila. Chtěla jsem být opravdovou rodinou, nejen kvůli právním záležitostem, ale hlavně z lásky. Přítel mi však dal jasně najevo, že svatbu považuje za zbytečnost. A nakonec přidal podmínku – vezme si mě, pokud pořádně zhubnu.
Muž mé kamarádky mě obtěžoval: Říct jí pravdu, nebo mlčet?
Nejprve jsem byla v šoku. Po porodu mi sice zůstala nějaká kila navíc, ale nebylo to nic dramatického. Navíc on sám nebyl zrovna v nejlepší formě, ale nikdy jsem mu kvůli tomu nic nevyčítala. Přesto měl potřebu mě ponižovat a dávat mi ultimáta. Bylo mi to líto. Starala jsem se o naši dceru, o domácnost, dokonce jsem si k rodičovské našla brigádu, abych pomohla s financemi. A místo podpory jsem slyšela jen kritiku a narážky na svůj vzhled.
Nakonec jsem se rozhodla, že do hubnutí půjdu. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Začala jsem se zdravěji stravovat, cvičila jsem, chodila na dlouhé procházky s kočárkem. Nejprve to nešlo, ale když jsem si nechala sestavit jídelníček a cvičební plán, výsledky se dostavily. Postupně jsem se dostala téměř na váhu, kterou jsem měla před otěhotněním. Moje rodina i kamarádky si toho všimly a říkaly, jak mi to sluší. Přítel ale neříkal nic. Možná měl strach, že teď už nebude mít žádnou výmluvu a bude muset svůj slib dodržet.
Promiskuitní minulost mě straší: Bojím se o manželství
Jenže během těch měsíců jsem hodně přemýšlela. Sestra mi jednou řekla: „Děláš to hlavně pro sebe, ne? Protože takhle ponižující chování si žádná žena nezaslouží.“ A tehdy mi to došlo. Najednou mi přítelův přístup otevřel oči. Jaký muž dává matce svého dítěte taková ultimáta? Jaký partner snižuje sebevědomí ženy, místo aby ji podporoval?
Dnes už si nejsem jistá, jestli bych na jeho případnou žádost o ruku vůbec kývla. Nejenže jsem o svatbě přestala mluvit, ale už si ji ani nepřeju. Jestli by se měl ženit jen proto, že jsem „splnila podmínku“, tak to není člověk, kterého bych chtěla za manžela. Pokud by o mě opravdu stál, nemusel by mi klást žádné podmínky. A pokud teď cítím, že ho už možná ani nechci já, pak vím, že můj život směřuje úplně jinam, než jsem si dřív myslela.
Kamarádka mě odsoudila za interrupci: Ztráta přátelství mě bolí víc než nenávist okolí
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
