Když jsme s přítelkyní čekali dítě, těšili jsme se na nový společný život. Měli jsme velké plány, chtěli jsme se vzít a vytvořit pro naše dítě krásný domov. Jenže osud měl jiný plán. Náš syn se narodil s těžkým postižením a tahle skutečnost všechno změnila. Pro mě to byl šok, ale věděl jsem, že musím bojovat. Přítelkyně to však nezvládla. Jednoho dne odešla a nechala nás dva samotné. Od té chvíle mi pomáhá jen moje matka. Jsem vyčerpaný, ale vím, že syna nikdy neopustím. I když si neumím představit budoucnost, doufám, že jednou nebudeme sami.
Když jsem potkal svou přítelkyni, byla to láska na první pohled. Ona později přiznala, že to byl minimálně silný zájem i z její strany. Rychle jsme si k sobě našli cestu a po roce jsme se rozhodli sestěhovat. Bylo mi přes třicet a toužil jsem po rodině, ale nechtěl jsem na ni tlačit. Přesto jsme se brzy shodli, že dítě by bylo krásným dalším krokem. Když se nám podařilo počít, byli jsme oba nadšení. Požádal jsem ji o ruku a ona souhlasila. Plánovali jsme svatbu, kterou bychom uskutečnili, až naše dítě trochu povyroste a mohlo by si ten den užít s námi. Netušili jsme, že k tomu už nikdy nedojde.
Celé těhotenství probíhalo bez problémů a lékařské testy neukazovaly žádné komplikace. I porod proběhl bez větších potíží, ale krátce po něm nám lékaři sdělili zprávu, která nám změnila život. Náš syn měl vážné mentální i fyzické postižení. Byla to vzácná genetická vada, kterou běžné prenatální testy neodhalí. Byl jsem v šoku, ale snažil jsem se držet. Věděl jsem, že teď není čas na zoufalství, musíme se soustředit na to, jak synovi co nejvíce pomoci. Přítelkyni to ale zasáhlo mnohem víc.
Měla to být dámská jízda. Místo toho jsem zjistila, že mě podvádí
První týdny a měsíce byly extrémně náročné. Neustále jsme jezdili po doktorech, vyšetřeních a rehabilitacích. Já se snažil pomáhat, jak jen to šlo, podporovali nás i prarodiče, ale i tak to bylo vyčerpávající. Na přítelkyni bylo vidět, jak se trápí. Často plakala, uzavírala se do sebe a přestala se mnou o věcech mluvit. Snažil jsem se ji podpořit, ale nic nepomáhalo.
Pak přišel den, kdy zmizela. Ráno jsem vzal syna na vyšetření, přítelkyně se omluvila, že jí není dobře, a zůstala doma. Když jsme se vrátili, nebyla tam. Na stole ležel dopis, ve kterém mě prosila za odpuštění. Napsala, že tohle není život, který by zvládla, a že odchází. Vedle dopisu ležel zásnubní prstýnek. Později jsem zjistil, že odjela do ciziny, kde si našla práci a začala nový život. Už se neozvala.
Manželova matka mě nenávidí. Bojím se, že to náš vztah nevydrží
Zamiloval se do mě tchán. Pronásleduje mě a bojím se vycházet ven
Zůstal jsem sám se synem, který potřeboval neustálou péči. Jediný, kdo mi pomáhá, je moje matka. Bez ní bych to nezvládl. Péče o postižené dítě je nesmírně náročná, fyzicky i psychicky. Nemám čas ani sílu hledat si novou partnerku. Život se mi zcela změnil, ale nikdy bych syna neopustil. I když jsem vyčerpaný a často zoufalý, vím, že dělám správnou věc. Jen tajně doufám, že jednou nebudeme sami.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
