Myslela jsem si, že mám přítelkyni na celý život. Byly jsme nerozlučné od dětství, prošly jsme spolu školními léty, dospíváním, prvními láskami. I když jsme šly každá jinou cestou, naše přátelství zůstávalo pevné. Jenže pak přišla chvíle, kdy jsem musela udělat nejtěžší rozhodnutí ve svém životě – a naše přátelství to nevydrželo. Když jsem se dozvěděla, že čekám postižené dítě, rozhodla jsem se pro interrupci. A od té chvíle už nic nebylo jako dřív.
Naše přátelství začalo ve třetí třídě, kdy se do našeho města přistěhovala nová žákyně. Hned jsme si padly do oka a staly se z nás nejlepší kamarádky. Neměla jsem sourozence, ona měla jen o hodně staršího bratra, takže jsme si byly jako sestry. Společně jsme zvládaly školu, vztahy, a i když jsme každá studovala jinde, nikdy nás to nerozdělilo. Byla mi svědkem na svatbě a těšila se, až se stane tetou mého prvního dítěte. Když jsem jí oznámila, že jsem těhotná, sdílela se mnou radost a plánovala, jak budeme všechno řešit společně.
Jenže idylka netrvala dlouho. Po několika týdnech přišly výsledky testů a ultrazvuku, které ukázaly, že plod má vysokou pravděpodobnost Downova syndromu. Byla to obrovská rána. S manželem jsme byli v šoku a nevěděli jsme, co dělat. Dlouho jsme o tom přemýšleli a nakonec jsme dospěli k závěru, že nechceme přivést na svět dítě, které se bude celý život potýkat s postižením. Věřili jsme, že jsme ještě dost mladí na to, abychom mohli mít další děti, a tak jsme se rozhodli pro interrupci. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale připadalo nám jako to nejrozumnější.
Zamiloval se do mě tchán. Pronásleduje mě a bojím se vycházet ven
Jsem těhotná a přítel mě podvádí. Nevím, co mám dělat
O svém rozhodnutí jsem samozřejmě řekla i kamarádce. Její reakce mě šokovala. Místo podpory mě začala přemlouvat, ať si to rozmyslím. Když jsem jí vysvětlila, že bych nedokázala přivést na svět dítě, které bude celý život odkázané na cizí pomoc, obvinila mě ze sobectví. Snažila jsem se jí vysvětlit, že kdybych čekala zdravé dítě, nikdy bych na potrat nešla. Ale jak bychom zvládali život s postiženým dítětem? Co až jednou nebudeme s manželem tady? Nebo bychom si už nikdy nepořídili další děti, abychom se mohli věnovat jen tomu prvnímu?
Kamarádka argumentovala, že kdyby se naše zdravé dítě v budoucnu třeba zranilo a stalo se postiženým, určitě bychom se o něj postarali. To jsem nepopírala, ale tahle situace byla jiná – už od začátku bylo jasné, že dítě nikdy nebude zdravé. Stála jsem si za svým rozhodnutím. Kamarádka to ale nedokázala přijmout. Dokonce za mými zády začala kontaktovat mého manžela a snažila se ho přesvědčit, aby mi interrupci rozmluvil. Když mi o tom manžel řekl, napsal jí, že je to naše rozhodnutí a že se ho nikdo jiný nemůže snažit ovlivnit.
Od té chvíle mě kamarádka úplně přestala kontaktovat. Neozvala se, ignorovala všechny moje pokusy o smíření, neodpovídala na zprávy ani mi nezvedala telefon. Už je to skoro rok a já jsem to pořád nepochopila. Mrzí mě, že mě jako přítelkyně v tak těžké chvíli nepodpořila. Myslela jsem si, že přátelství je o tom být tu jeden pro druhého, i když s jeho rozhodnutím třeba nesouhlasíme. Jenže ona mě zklamala, a já se rozhodla, že už nikdy nikomu kromě své nejbližší rodiny nebudu tak bezmezně důvěřovat. S manželem jsme se začali znovu snažit o dítě a věříme, že tentokrát to dopadne dobře. A pokud by se mi kamarádka nyní ozvala, už bych jí rozhodně neříkala nic osobního.
Rodina říká, že bych se neměla rozvádět. Oni ale netuší, jak trpím
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
