Několik let jsem žila s člověkem, kterému jsem naprosto důvěřovala. Věřila jsem, že společně plánujeme budoucnost, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mělo změnit. O to větší šok přišel, když mě přítel z ničeho nic opustil. Zjistila jsem, že v tom byla jiná žena, a pár týdnů po rozchodu jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Neřekla jsem mu o tom a vychovávám dceru sama. I když jsem přesvědčená, že otec by v jejím životě neměl hrát roli, pořád se v mé hlavě objevují pochybnosti. Mám mu o ní říct, nebo ne?
Je to už rok a půl, co mě přítel opustil. Známe se šest let – první čtyři roky jsme byli jen kolegové z práce a přátelé, ale nakonec mě uháněl tak dlouho, až jsem mu podlehla. Získal si mě tím, jaký byl – spolehlivý, chápavý, vždy připravený pomoct. Byla jsem přesvědčená, že je to ten pravý. Před rokem jsme se dokonce rozhodli, že spolu začneme bydlet. Vybírali jsme společně byt a těšila jsem se na nový začátek.
Jenže tehdy se něco změnilo. Pamatuji si, jak jsme se vraceli z prohlídky bytu a on byl celý divný. Nechtěl moc mluvit a musela jsem z něj doslova páčit, co si o bytě myslí. Necelý týden poté mi poslal zprávu, že se se mnou rozchází. Byl to naprostý šok. Nevěřila jsem vlastním očím – takhle ukončil náš vztah člověk, kterému jsem věřila. Když mi přivezl moje věci, které jsem měla u něj, ani se na mě nepodíval. Seděl v autě, měl sluneční brýle, naraženou kšiltovku a vypadal, jako by se chtěl schovat. Takhle náš vztah skončil – uboze, beze slov a bez vysvětlení.
Přijala jsem jeho syna jako vlastního. Teď musím chránit svou dceru
Pár týdnů po rozchodu jsem zjistila, že jsem těhotná. On už měl novou partnerku, a i když jsem se rozhodla, že si dítě nechám, věděla jsem, že mu o tom neřeknu. Nechtěla jsem se s ním vidět ani s ním cokoli řešit. Rozhodla jsem se začít znovu – odstěhovala jsem se do jiného města a našla si novou práci. Narodila se mi krásná dcera, která mi dává smysl života. Občas přemýšlím, jestli se mu nedoneslo, že mám dítě. Ale i kdyby to věděl, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to ignoroval. Až po rozchodu jsem sundala růžové brýle a uvědomila si, že ten chlap je ve skutečnosti sobecký člověk, který dbá jen na to, jak vypadá před ostatními.
Vím, že nemůžu mít obojí, a tak jsem dala přednost penězům před láskou
Rozhodnutí
Přesto se nemohu zbavit dilematu, zda mu o dceři neříct. Rozum mi říká, že o takového člověka není třeba stát, že v životě mé dcery by žádnou pozitivní roli nehrál. Ale občas mě napadne, že bych mu tím měla dát vědět, a zároveň mě hryže pocit, že dcera by měla jednou vědět, kdo je její otec. Peníze od něj nepotřebuju, ale někdy mě napadá, že by bylo správné, kdyby se musel na její výchově finančně podílet. Zároveň se bojím jeho reakce. Vím, že pokud se zachová špatně – což tuším, že se stane – znovu mě to zasáhne. Pořád totiž nejsem úplně vyrovnaná s tím, jak náš vztah skončil. A tak dál odkládám rozhodnutí, protože sama nevím, co je správné.
Rodina říká, že bych se neměla rozvádět. Oni ale netuší, jak trpím
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
