Manžel začal pít, když jsem čekala naše první dítě. Od té doby se jeho závislost na alkoholu jen zhoršuje. Každý den se vrací domů opilý a dělá ostudu nejen doma, ale i před našimi přáteli. Cítím se ponížená a nevím, jak dlouho to ještě vydržím.
Na začátku bylo všechno jinak. Po roce známosti jsme se s manželem vzali, protože jsem byla těhotná. Dítě jsme plánovali, takže to nebylo rozhodnutí z donucení. Těšila jsem se na společný život a věřila, že z manžela bude skvělý otec. Když jsme spolu začali, dal si občas jedno nebo dvě piva, ale nikdy nic víc.
Jenže všechno se změnilo během mého prvního těhotenství. Manžel začal každý den po práci chodit do hospody a dával si čtyři piva denně. Postupně se jeho pití zhoršovalo natolik, že se dnes vrací domů často úplně opilý. Někdy ho domů přivede některý z jeho kamarádů, protože sám není schopný dojít.
To nejhorší ale není jen jeho opilost. Po návratu domů často usíná, kde se mu zachce, někdy zvrací a občas se ani netrefí na toaletu. Několikrát pomočil dětský pokoj, ložnici a chodbu. Všechny tyto „omyly“ samozřejmě uklízím já. Manžel se ráno chová, jako by se nic nestalo. Když mu popisuji, co dělal, tvrdí, že přeháním a že si to vymýšlím, abych mu mohla nadávat.
Nejvíc jsem se za něj styděla na společné dovolené se známými. Pronajali jsme si chatu a jeden večer se manžel opět strašně opil. Před všemi začal močit na jídelní stůl. Snažila jsem se ho zastavit, ale odstrčil mě. Kamarádi byli v šoku, já jsem se cítila naprosto ponížená. Na druhou stranu jsem byla ráda, že jeho chování viděli i ostatní.
Odmítla jsem ho, teď mi šéf dělá ze života peklo
Druhý den mu to chlapi řekli na rovinu a své si vyslechl i od jedné z mých známých. Od té doby se trochu zklidnil a vrátil se ke svým „obvyklým“ čtyřem pivům denně, ale stejně stále čekám, kdy se situace znovu zhorší. Snažila jsem se ho přesvědčit, aby vyhledal odbornou pomoc, ale odmítá to. Tvrdí, že problém neexistuje.
Náš vztah se pro mě stal spíš utrpením než partnerstvím. Když má dojít na intimnosti, snažím se z toho nějak vymluvit. Je mi z něj fyzicky i psychicky špatně. Přemýšlím o rozvodu, ale rodina i známí mi to vymlouvají. Prý si nemám na co stěžovat, protože mi dává peníze a nebije mě. Říkají, že by to mohlo být i horší.
Stydím se
Nikdo z nich ale netuší, jak moc mě to ničí. Cítím se ponižovaná, když po něm uklízím nepořádek, který způsobí v opilosti, a on místo omluvy ještě ráno přijde s arogantními poznámkami. Kdybych byla sama, už bych od něj dávno odešla. Ale máme dvě malé děti, které ho mají rády a netuší, co se doma v noci děje.
Nevím, jak dál. Bojím se, že pokud s ním zůstanu, ztratím samu sebe. Ale zároveň nevím, jestli zvládnu odejít a postavit se na vlastní nohy. Cítím se uvězněná v situaci, ze které nevidím žádné východisko.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
