Rádi bychom Vám poděkovali, že se s námi i nadále dělíte o výsledky své tvorby. Proto jsme se rozhodli podpořit vaše tvůrčí úsilí i jinak než jen zveřejněním na Facebooku. Některé z Vás jsme požádali o krátký rozhovor, aby se i naši čtenáři mohli v tomto uměleckém směru trochu inspirovat.
Dnes nám o sobě poví Magdalena Justová, která se již 13 let věnuje výrobě šperků z kovu, skla a minerálů. Tato profese, která je zároveň psychohygienou z jejího každodenního života, si v něm našla své stálé místo. Tajemství její práce spočívá v tom, že nikdy netlačí na pilu. Více se dozvíte v našem článku.
Další skvělé inspirace na recepty a tvoření do Vaší domácnosti naleznete na naší facebookové stránce Prima Inspirace.
Na začátek Vás poprosím, abyste se nám představila.
Jmenuji se Magdalena, narodila jsem se v Praze, v době silných mrazů a uhelných prázdnin. Vyrůstala jsem v centru jako typicky městské dítě přelomu 80. a 90. let. Jako malá jsem se ráda s kamarádkami potloukala po městě a pronikala do podzemí Starého města a zdejší kanalizace. Krom toho jsem ráda trávila víkendy a veškeré prázdniny na šumavské chalupě. Tam vznikla, i díky rodičům, má náklonnost k divokým zahradám a lesům.
Vytouženým oborem byla výtvarka, ale pro nedostatek talentu jsem nebyla přijata na žádnou, ani soukromou výtvarnou školu. Matika, fyzika a chemie byly pro mě velká neznámá, takže nakonec jsem zvolila vylučovací metodou obor zahradnictví, posléze sociální a kulturní ekologii.
Studium rozšířilo mé obzory a oba obory jsou nyní takovým víceméně aplikovaným koníčkem. Od studijních a posléze pracovních povinností jsem vždy utíkala k tvorbě, tak trochu proto, abych vyvážila svět logiky, tabulek a pracovních jednání tichem, samotou, intuitivní prací. Uspokojivý hmatatelný výsledek byl občasným vítaným bonusem, nikoliv cílem.
Po tom, co jsme založili rodinu, jsme na naléhání chotě Tomáše opustili město a přestěhovali se do starého domu v pošumaví. Zde mám svou zahradu, lesy a hlavně dílnu. Nakonec jsem tu zapustila kořeny a do Prahy už nejezdím – jen zcela výjimečně, třeba do kanalizace…Vztah k zašlé industrii ve mě stále doutná…
Můžete nám představit svou tvorbu šperků? Co všechno děláte?
Začínala jsem technikou tiffany. Tvořím lampy, vitráže, ale hlavně šperky z kovu, skla a minerálů. Techniku kombinuji (letování, gravírování, galvanoplastika, ražba, broušení skla a minerálů atd).
Poslední dobou jsem objevila pro mě nový svět – svařování (MAG). Nosím si domů ze šrotiště krásné staré kusy kovu a svařuji z nich nové objekty – lampy, “portréty”, květinové stolky, drobný nábytek. Je to pro mě nové – takový svěží rezavý vítr v mém tvůrčím mikrokosmu introverta.
Kdy jste začala vyrábět šperky a co Vás k tomu vedlo?
Šperky tvořím asi 13 let. Začalo to jako nutná terapie, která mi bezvadně kompenzovala stresy z práce, později jsem do své dílny utíkala od role matky a domácí hospodyňky…a tak je to vlastně dodnes.
Je to Vaše práce nebo koníček?
Nazvala bych to povoláním. Snažím se to vybalancovat tak, aby to zůstalo jak koníčkem (bavilo mě to), tak i prací (nebyla jsem v mínusu).
Čím se při tvorbě šperků inspirujete?
Nevím, tuto otázku si moc nepokládám. Nějak to díkybohu jede samo. Vjemy asi automaticky ukládám a ony vyvstávají v hmotě, neřídím to…Myslím, že oba kontrasty – divočina městská i přírodní se dají nalézt v tom, co dělám.
Ze začátku jsem měla obavu, jestli bude v budoucnu Múza stát při mě. Ale strach je modlitba k tomu, co nechcete, takže to raději nechávám plynout. Každopádně stále počítám s tím, že kdykoliv může přijít chvíle, kdy invence navždy vyšumí. Až se to stane, určitě se otevře jiná možnost, jak být prospěšná, třeba tím, že nebudu dělat zhola nic.
V čem si myslíte, že jsou Vaše šperky jedinečné?
Nikdy nepustím do světa kousek, který bych sama nenosila. Každý kus mi zabere mnoho časoprostoru a uvažování nad detaily a vyvstane spousty slepých uliček. Nerada šperky opakuji, pouze některé motivy se mě drží nebo se k nim v kruzích vracím.
Cílem mojí tvorby je dělat šperkové osobnosti, které mám chuť sama nosit, a taky to dělám. Beru si je klidně na houby do lesa, nebo v nich čistím kurník. Když někoho na návsi náhodně potkám, při vyvážení odpadu například, mám-li na krku výrazný náhrdelník, vysvětluji, že je nejprve potřeba šperk vyzkoušet, jak funguje, a pak teprve poslat do světa, ale to jen kryji vlastní marnivost.
Můžete nám popsat, jak vznikají Vaše šperky?
Ideální pracovní den je ten, kdy není nikdo doma, vypnutý telefon, žádná z prací na baráku či zahradě vyloženě nehoří – to by byly rušivé elementy. Může se stát, že si vymezím čas na práci, převléknu se do pracovního a proces se nespustí, Múza spí.
Netlačím na pilu, pokorně se opět svléknu a jdu třeba věšet prádlo, to můžu i bez ní. Někdy rozdělám tři šperky najednou, nakonec třeba zjistím, že dva z nich můžu propojit v jeden šperk, někdy pracuji na jedné věci ve více fázích. Většinou vzniká něco, co nebylo vůbec v plánu a jsem sama překvapena, kam až se to zvrhlo. Až u focení často kroutím hlavou. Jinými slovy netvořím, ale je tvořeno…
Někdy Múza trucuje, často vytvořím nepoužitelnou hovadinu, jindy s Múzou prožiji pomocí pájky (nebo svářečky) žhavé večery. Stále je to dobrodružství!
Jak dlouho Vám trvá vytvořit jeden šperk?
Čistá práce 2-6 hodin, dle složitosti, bez započtení dalších hodin, kdy si kreslím, vymýšlím technickou stránku věci, něco si zkouším, rozdělám a zas ukládám na jindy, protože se mi to nelíbí.
Máte do budoucna nějaké plány, například rozšířit svoji tvorbu?
Nemívám plány do budoucna. To se nevyplácí. Uvidím, co budoucnost sama přinese. U šperku bych ráda zůstala, zdokonalila focení, ale lákají mě i jiná řemesla. Kromě svařování třeba keramika, výroba obuvi, zahradní tvorba, restaurátořina, řezbařina, ale na to dojde asi až v příštím životě.
Vytváříte také šperky na přání – podle představ zákazníka?
Výjimečně a velmi nerada ano. Je to totiž trochu proti způsobu, kterým mé šperky vznikají. Při zakázkách většinou Múza odchází a vystřídá jí Šotek, který mi bohatě naloží technické problémy, shazuje věci z rukou, ničí svěřené drahokamy zákaznic, rozdrnčí telefony a apod.
Znechucení není ta správná emoce pro vznik osobního šperku, takže výsledek většinou za moc nestojí a je mi to pak líto, protože jeho budoucí majitelka na něj trpělivě čeká, nechci ji zklamat. To vše mi svazuje ruce. Raději pouštím do světa jednotlivé šperky snažíce se o rozmanitost a následně sleduji, koho si zavolají, kdo si je adoptuje…
Můžete nám říct více o vitrážových lampách?
Moje vitrážové lampy vznikají velmi, velmi pomalu. Většina z nich zůstává v rovině iluzí. Často dělám jednu i více let. Dlouhodobé projekty se nejlépe odkládají – vždy je něco, co je v žebříčku priorit výše, takže na ně nikdy není čas. Samotnou mě to mrzí, ale je to tak.
Velmi často proces výroby zbrzdí technická stránka věci. Většinou vymýšlím lampu komplet i s nohou, a to má svá úskalí, má-li svítidlo dobře sloužit. Zde vstupuje do hry levá mozková hemisféra, a to je v mém případě poněkud průšvih.
Nemám prostorovou představivost, technickou zručnost, logické uvažování. Svařované lampy vznikají rychleji, z toho mám radost, ale toto úskalí platí i na ně. Často se tedy obracím na pomoc k Tomášovi, aby lampa fungovala. Cílem je, jako u šperku – vytvořit jeden jediný originál, lampovou osobnost.
Kde lze Vaše výrobky zakoupit?
Výhradně na Fleru, na trhy nejezdím, webovky nemám.
Chtěla byste našim čtenářům říci ještě něco, co jsme nezmínili?
Pokud bych mohla využít tento prostor pro další sdělení, tak bych měla na závěr jednu otázku: toužíte mi udělat radost? Neválí se u vás na půdě nějaký pěkný kus starého kovu, prosím?
