Celý život jsem měla pocit, že jsem neviditelná. Ne tím klidným způsobem, ale jako někdo, kdo se do společnosti nehodí, kdo kazí skupinové fotky a koho si lidé pamatují jen podle výsměšných poznámek. A i když jsem se snažila být milá, pečlivá a spolehlivá, pořád jsem měla pocit, že to nestačí. Dnes čekám dítě a místo radosti mě pohlcuje strach. Bojím se, že až partner zjistí, že ho nic nedrží, odejde – za někým hezčím, mladším, zajímavějším. A já zůstanu sama, i s tím nejcennějším, co v životě budu mít.
Moje peníze chodí na jeho účet. A já prosím o každou korunu
Dětství plné posměchu a nejistoty
Už jako malá jsem se cítila jiná. Spolužáci se mi posmívali kvůli vzhledu, i když jsem nikdy nebyla nijak výrazně odlišná. Kluci si mě nevšímali – a když už, tak jen proto, aby utrousili nějakou poznámku. Nešlo jen o vzhled, ale o celkové nastavení – jakoby moje existence nikoho nezajímala. První vztah přišel pozdě, byl krátký a skončil, jakmile se objevila hezčí dívka. To, že mě někdo miluje takovou, jaká jsem, se pro mě stávalo spíš zbožným přáním než reálnou možností.
Marné hledání blízkosti
Diskotéky, seznámení, odvážné pokusy – to všechno jsem zkoušela. Ale výsledek byl téměř vždy stejný. Nezájem, vykrucování, nebo zájem od lidí, kterým šlo jen o jediné. Někteří byli až odpudivě přímí, jiní oblečení do falešné slušnosti. Moje důvěra v to, že si někdy někoho najdu, se pomalu rozpadala. Přesto jsem se nevzdávala, protože jsem pořád věřila, že někde tam venku je někdo, kdo si nebude všímat jen vzhledu, ale ocení i to, co mám uvnitř.
Vztah, který mi nepřináší jistotu
Pak jsem poznala svého současného partnera. Ze začátku to vypadalo slibně – konečně někdo, komu se líbím, kdo mě chce. Ale pomalu se ukazovalo, že mě možná nechtěl kvůli lásce, ale spíš kvůli tomu, že jsem byla snadno dostupná, věrná a oddaná. Nikdy mi neřekl, že jsem krásná. Nikdy mě nepředstavil rodině, nepohladil na veřejnosti, neprojevil vřelost, která by mě utvrdila v tom, že mu na mně záleží. A teď, když čekám dítě, se ta vnitřní nejistota ještě prohloubila.
Jsem jeho partnerka. Ale jen do chvíle, než zazvoní víkend
Strach, který mě dusí
Každý den se probouzím s myšlenkou, co bude dál. Co když jednoho dne opravdu odejde? Co když zůstanu sama, bez partnera, bez peněz, jen s dítětem a obrovskou nejistotou? Vím, že nejsem hezká. Vím, že nejsem ničím výjimečná. Ale umím se postarat o druhé, umím být loajální, starostlivá. Jenže to na první pohled nikdo nevidí. Mám pocit, že nejsem dost dobrá pro tento svět, že budu vždycky jen ta, která se snaží, ale nikdy nebude dost. A ten pocit bolí nejvíc.
Zůstanu sama, nebo mě někdo uvidí?
Nechci se litovat. Vím, že jiní to mají těžší. Ale někdy mám pocit, že celý život jen čekám, až mě někdo skutečně uvidí. Ne jako pomocnici, ne jako zázemí, ne jako tu, co vždycky uvaří a uklidí. Ale jako ženu, která touží po lásce, po něžnosti, po obyčejné lidské blízkosti. Teď čekám dítě a nevím, jakou budoucnost nás čeká. Ale pořád v sobě nosím naději, že jednoho dne mě někdo obejme a nebude to proto, že se mu to hodí – ale proto, že mě opravdu miluje.
Manželova sestřenice hrála roli oběti. A nás málem zničila
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
