Znaly jsme se od školky. Dvě malé holčičky, které se našly v pestrobarevné třídě plné hraček a už se nikdy nepustily. Prožily jsme spolu dětství, pubertu, první lásky i první zlomená srdce. Když jsme se časem vydaly každá jinou cestou – ona šla na vysokou školu, já začala pracovat – naše přátelství přesto zůstalo pevné. Vždy jsme si dokázaly najít čas na společnou kávu, na dlouhé hovory o snech a plánech, na smích i slzy. A když jsme obě téměř současně založily rodinu, zdálo se, že všechno krásně zapadá. Měly jsme být ty dvě mámy, které spolu překonají všechny výzvy. Jenže osud měl jiné plány.
Zpočátku bylo všechno jako dřív
Když se nám narodily děti, bylo to nádherné období. Chodily jsme spolu na procházky, na hřiště, sdílely radosti i starosti prvních let mateřství. Naše děti si hrály vedle sebe, zatímco my jsme si povídaly. Prožívaly jsme společně první zoubky, první krůčky, první slova. Byly jsme si blízké jako sestry. Když její partner odešel brzy po narození jejich syna, držela jsem ji. Pomáhala jsem jí, nosila jí nákupy, občas jsem hlídala malého, aby si mohla odpočinout.
Brzy si našla nového muže a zdálo se, že se věci znovu usazují. Ale zároveň se začalo ukazovat, že její syn je jiný. Zpočátku jsem si říkala, že je prostě jen živější. Každé dítě je jiné, říkala jsem si. Ale jak rostl, jeho chování se začalo vymykat kontrole. A já začala chápat, že to není jen o „živosti“.
Tváří se jako dokonalý partner. Ale doma je to peklo
Hřiště jako bitevní pole
Její syn byl od malička neklidný, ale když trochu povyrostl, jeho chování se stalo skutečným problémem. Na hřišti mlátil jiné děti, bral jim hračky, vyváděl při každém „ne“. Pokud ho kamarádka napomenula, následoval výbuch. Hysterický pláč, útěky, někdy i facky, které mu dala – a které nic neřešily. Moje děti se ho začaly bát. „Mami, proč je tak zlý?“ ptaly se mě a já nevěděla, co říct. Snažila jsem se jim vysvětlit, že je jen temperamentní, že každý z nás je jiný. Ale čím dál častěji jsem se přistihla, že se našim společným hrám vyhýbám.
A pak jsem už prostě nemohla. Každý výlet na hřiště se změnil v chaos. Křik, pláč, urážky. A já už neměla sílu stát vedle křičícího dítěte a tvářit se, že je to v pořádku. Přestala jsem chodit na hřiště. A kamarádce jsem upřímně řekla proč. „Jsem unavená. Z jeho vzteku, z toho chaosu, z toho, jak se moje děti bojí.“
Už jsme si ani nemohly popovídat
Zkoušely jsme se sejít jen ve dvou. Věřila jsem, že bez dětí to bude jiné. Že znovu najdeme tu blízkost, která nás kdysi spojovala. Jenže kamarádka pokaždé přivedla i syna. „Nemá mi ho kdo pohlídat,“ říkala. Chápala jsem to – jeho otec bydlí daleko, její máma i přítel ho odmítají hlídat. A vlastně se jim nedivím.
Jedno setkání v kavárně se mi vrylo do paměti. Syn dostal pohár, ale stejně spustil scénu. Kopal do stolu, vztekal se, řval. Lidé se otáčeli, číšníci se na nás dívali. My si nemohly ani vypít kávu. A když jsem kamarádce opatrně navrhla, že by možná nebylo špatné poradit se s odborníkem, urazila se. „Je jen živý. A ty se starej o sebe.“ Její slova mě bodla. Já se starala – o ni, o naše přátelství, o naše děti. A najednou jsem byla ta, co se má starat o sebe.
Milovala jsem ho jako vlastního. Teď jsem pro něj cizí.
Přátelství, které nevydrželo zkoušku
Od té chvíle jsem jí přestala volat. Už mě nelákalo trávit čas v prostředí, které bylo jen o zvládání chaosu. Když jsem vzala děti na hřiště, raději jsem se domluvila s jinými maminkami. A když jsem viděla její zprávy, nevěděla jsem, co odpovědět. Mrzelo mě to. Mrzelo mě, že jsme přišly o vztah, který trval celý život. Ale mateřství je někdy i o hranicích. A tahle byla překročená příliš mnohokrát.
Nevím, jestli se naše přátelství ještě někdy obnoví. Možná ano, až její syn povyroste. Možná nikdy. Ale vím, že jsem to zkusila. Že jsem se snažila být chápavá. Že jsem chtěla zůstat její oporou. Jenže někdy je láska a přátelství o tom, co dokážeme přijmout. A já už nedokázala přijmout ten neustálý chaos.
Odešla jsem, aby si uvědomili, že existuji.
Bolí mě to. Ale musela jsem odejít.
Sedím doma, dívám se na staré fotky nás dvou – dětské úsměvy, svatební obřady, narozeniny našich dětí. Vzpomínky na dobu, kdy jsme si byly nejbližší. Mrzí mě to. Bolí mě, že jsme se ztratily. Že jsme si nedokázaly najít cestu, jak to zvládnout. Možná jsem měla vydržet. Možná jsem měla být silnější.
Ale vím, že jsem potřebovala klid. Klid pro sebe, pro své děti. A někdy to znamená říct „dost“. I když to bolí. I když je to konec přátelství, které bylo kdysi všechno.
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
