Když jsem potkal Janu, byla jako divoký vítr. Její energie mě okouzlila. Byla impulzivní, spontánní, její smích dokázal prosvětlit i ty nejtemnější dny. Ale stejně rychle, jako dokázala člověka nadchnout, ho uměla i vyčerpat. Náš vztah byl jako jízda na horské dráze – vášnivý, nepředvídatelný, plný zvratů. Nebyli jsme spolu ani půl roku, když přišla s tím, že je těhotná. Tvrdila, že se chrání, ale antikoncepce selhala. O interrupci nechtěla ani slyšet, a já ji nenutil. Neplánoval jsem tehdy rodinu, ale když ta zpráva přišla, rozhodl jsem se stát u toho. Věřil jsem, že to zvládneme.
V náručí malého života
Jana se ke mně nastěhovala. Měl jsem své patro v domě rodičů, v přízemí dílnu, kde jsem pracoval jako řemeslník na volné noze. Bylo to skromné, ale útulné. V těhotenství byla klidnější než kdy dřív. Bylo to, jako by ji myšlenka na dítě zklidnila, usadila. Mluvila o tom, jak jí dítě dá nový smysl života, jak se těší na všechno, co přijde. A já, ač jsem si na tu představu zvykl pomaleji, jsem nakonec taky začal cítit radost. Když se náš syn narodil, všechno se zdálo správné. Držel jsem ho poprvé v náručí a věděl jsem, že ho nikdy neopustím. Byli jsme rodina. Alespoň jsem si to myslel.
První praskliny ve štěstí
První týdny s miminkem byly náročné, ale plné radosti. Pomáhal jsem, jak jsem mohl – ve dne jsem pracoval v dílně, v noci jsem vstával k synovi, když plakal. Nabízel jsem Janě pomoc od mých rodičů, ale ona ji odmítala. „Nechci, aby mi někdo mluvil do toho, jak mám vychovávat,“ opakovala tvrdohlavě. Ale její klid začal pomalu mizet. Stále častěji odcházela z domu. Nejdřív s výmluvou na procházky, pak prý za kamarádkami. Nakonec jsem zjistil pravdu – našla si jiného muže. Když jsem se jí na to zeptal, nezapírala. „Stěhuju se s ním do zahraničí,“ oznámila mi, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „Syn zůstane s tebou. Budu za ním jezdit, jak to půjde.“
Venkovský klid? Spíš každodenní hádky a pomluvy.
Snažil jsem se zůstat klidný. Dohodli jsme se, že mi bude posílat peníze na výživu. Věřil jsem jí. Byla to jen ústní dohoda, ale pořád jsem ji považoval za matku svého dítěte. Chtěl jsem věřit, že nezapomene, že má syna. Že nás v tom nenechá.
Sliby, které zmizely stejně rychle jako ona
První měsíce po jejím odchodu poslala dvě platby. Pak přestala. Vymlouvala se, že má problémy, že nemůže, že to napraví. Jenže časem přestala odpovídat na zprávy. Telefon nezvedala. Maily zůstaly bez odezvy. A já jsem zůstal sám. Se synem, kterému byly tehdy jen dva roky. Staral jsem se o něj, jak nejlíp jsem uměl. Rodiče mi pomáhali, hlavně prakticky. Maminka mu prala, táta občas dohlédl, když jsem musel pracovat. Ale finančně to bylo těžké. Všechno jsem táhl sám. Dítě něco stojí – oblečení, jídlo, školka, léky. A ona? Přijela na Vánoce za svými rodiči. Byla v Česku. A přesto se na syna ani nepřišla podívat.
Psala jsem si s cizím mužem. Teď mě drží v pasti.
Boj, který nechci, ale musím
Cítil jsem se jako hlupák. Věřil jsem, že jako matka pochopí, že má povinnost. Že se o syna aspoň finančně postará. Ale mýlil jsem se. A teď, po všech těch měsících, kdy se jí marně snažím kontaktovat, mi došlo, že musím jednat jinak. Už nejde jen o peníze – jde o syna. Potřebuje jistotu, stabilitu, a já potřebuji vědět, na čem jsem. Přemýšlím, že oslovím právníka. Budu žádat o dlužné výživné, možná i o úpravu rodičovských práv. Možná to půjde přes soud. Možná přes policii. Ale musím to udělat. Ne pro sebe. Pro něj.
Video z mého soukromí obletělo internet. Ale já se nenechala zlomit.
Jsem jeho táta. A na rozdíl od ní ho nikdy nenechám samotného.
Text vznikl na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
