Na první pohled může můj život působit téměř dokonale. Mám práci, kterou jsem si vysnila. Kolem sebe skvělé přátele, kteří mě často rozesmějí, a na sociálních sítích se usmívám v šatech, které mi lichotí. Ale když se večer vrátím domů, zamknu dveře a odlíčím se, zůstane jen ticho. Za tím leskem se skrývá něco, co nedokáže vyfotit žádný filtr – osamělost. Ne tu, kdy člověk nemá s kým mluvit. Ale tu, kdy vedle vás leží někdo, koho milujete, a přesto se cítíte opuštěněji než kdykoli předtím.
Když láska utichá a vy nevíte proč
Tomáš byl kdysi mým snem. Znali jsme se už před tím, než mezi námi přeskočila jiskra, ale když k tomu došlo, bylo to jako z romantického filmu. Cestovali jsme, snili, plánovali. Vše bylo tak samozřejmé – i vášeň, blízkost, touha. Jenže ten oheň, který nás kdysi spaloval, se proměnil v chladné uhlíky. Pomalu, nenápadně, tiše. Tomáš se začal víc ponořovat do práce, do projektů, které prý nemohou počkat. Večer chodil domů unavený, beze slov, beze zájmu. A já… Já tam byla. Pořád. Čekala jsem. Chápala. Dlouho jsem si říkala, že je to jen fáze. Že se to spraví. Že mu jen musím být oporou.
Svedla jsem souseda nečekaným způsobem. Vyšlo to
Žena, která se ztrácí v tichu
Navrhovala jsem výlety, víkendy bez telefonu, chvíle jen pro nás dva. Chtěla jsem nás znovu najít. Zkoušela jsem vše – i věci, které mi nebyly přirozené, ale věřila jsem, že za to stojí. Dokonce jsem navrhla párovou terapii. Ale pokaždé jsem narazila na zeď. Němou, tvrdou a chladnou. Začala jsem pochybovat o sobě. Zhubla jsem. Změnila účes. Kupovala svůdné prádlo, připravovala afrodiziakální večeře, tančila mu v obýváku. Nic. Ani pohled. Ani zájem. A já se začala ztrácet. Ne v jeho očích, ale ve svých vlastních. Přestávala jsem se poznávat. Kde je ta žena, která kdysi věřila, že láska znamená víc než jen soužití?
Dotek, který nikdy nepřišel
Jednou jsme byli konečně oba doma. Sedla jsem si na postel vedle něj a v srdci mi bušila naděje. „Tomáši,“ zašeptala jsem, „potřebuju tě.“ Otočil se. Klidně. Bez jiskry. „Evo, prosím, ne teď. Jsem unavený.“ Pokusila jsem se vysvětlit, že mi chybí víc než jen fyzická blízkost. Že potřebuji vědět, že jsem milovaná. Přejel mě rukou po paži, jako kdyby hladil dítě, ne partnerku. Polibek na čelo mě nevzrušil – zlomil. Když usnul, zůstala jsem otočená ke zdi. A v tom tichu jsem pochopila, že jsem sama. Opravdu sama. Ne protože bych neměla vedle sebe tělo. Ale protože v tom těle už nebyl muž, který by mě chtěl.
Svedla jsem cizince. Doma jsem ztratila muže, který mě miloval
Rozcestí, které bolí, i když víte, kam vede
Přátelé mi radí, ať odejdu. Že si zasloužím víc. A možná mají pravdu. Ale jak se odchází z příběhu, do kterého jste investovali tolik emocí? Jak se opouští muž, kterého jste si vysnili, i když se před vámi postupně proměnil v cizince? Miluju ho. Nebo spíš miluju vzpomínku na něj. A přestože moje duše pomalu krvácí, zůstávám. Ještě. Možná ze strachu. Možná z lásky. Možná z iluze. Ale čím dál víc cítím, že žít v čekárně na dotek, který nepřichází, mě ničí. Láska bez blízkosti není celistvá. A já netuším, jak dlouho v tom vydržím. Ale vím jedno: být partnerkou znamená být chtěná. A já už nechci být jen spolubydlící.
Mám všechno, co by žena chtěla. A přesto jsem prý nudný
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
