Nikdy jsem netrpěla nedostatkem pozornosti. Od mládí si pamatuji, jak se za mnou lidé otáčeli, jak muži nenápadně sledovali můj krok, jak se přede mnou narovnávali a usmívali se. Na večírcích, v práci, na ulici – jejich pohledy byly všude. Nosili mi drinky, otevírali dveře, nabízeli své vizitky a skládali komplimenty. Někdy to bylo okouzlující, jindy únavné. Ale v tom všem mi začalo být jasné jedno – žádný z nich ve mně nezanechal stopu, kterou bych chtěla nést dál.
Zbožňovaná, ale nikdy skutečně zasažená
Ve městě se říká, že jsem nejkrásnější žena široko daleko. Možná to tak opravdu je. Vždy jsem si na sobě dávala záležet. Cvičím, oblékám se s citem, vím, jak působit. Ale krása, jakkoli může otevřít dveře, nestačí. Toužím po muži, který mě zaujme nejen pohledem, ale i způsobem, jakým myslí, cítí, jaký nese vnitřní svět. A právě takového jsem nikdy nepotkala. Ti, co mě obklopovali, byli často spíš okouzleni mnou – ale já jsem se nedokázala okouzlit jimi. „Jsi příliš vybíravá,“ říkal mi často můj dlouholetý přítel Jakub. Znal mě léta, znal moje stíny i světla. A pokaždé dodal, že pravá láska přijde, když to nejmíň čekám. Jenže čekání se s věkem mění v tichou únavu.
Kvůli ní odešel. Ale nebyla krásnější. Jen jiná
Příběh, který vypadal jako začátek, ale nebyl
Pak přišel někdo, kdo měl všechny znaky muže, který by mohl být „ten pravý“. Charismatický, inteligentní, sebevědomý. Ženy se za ním otáčely, muži mu záviděli. A on si vybral mě. Naše první večery byly plné smíchu, něhy a hlubokých pohledů. Začala jsem se znovu těšit, začala jsem znovu věřit. Po dvou měsících jsem navrhla, abychom spolu odjeli na víkend. Díval se na mě klidně, beze stopy citu. „Kláro, ty jsi skvělá, ale já nehledám nic vážného. Bylo to jen pobavení.“ Ta slova mě udeřila do místa, kde už jsem měla jizev dost. Bylo po všem. A já zase jednou plakala Jakubovi na rameni, zatímco on mi šeptal, že tohle přece nebyl ten pravý. Jenže já jsem už nevěděla, jestli nějaký pravý ještě existuje.
Pauza, která měla zahojit, ale jen prohloubila prázdno
Rozhodla jsem se, že se stáhnu. Přestala jsem hledat, přestala čekat. Věnovala jsem se sobě, své práci, cestovala, poznávala svět. Vrátila jsem se k věcem, které mě těší. Byla jsem svobodná, nespoutaná. Ale i v tom všem volném prostoru mi někde v koutku duše chyběl někdo, s kým bych mohla sdílet ticho. Zkusila jsem seznamky. Občas jsem někomu napsala, občas vyrazila na schůzku. Ale všude to vypadalo stejně – přehnané ego, prázdná slova, povrchní zájem nebo naopak úzkostlivé přilnutí. A já pořád čekala na chvíli, kdy se konečně něco dotkne mého srdce. Ale nic.
Milovala jsem ho bez podmínek. On mě jen, když měl čas
Mezi ideálem a osamělostí
V noci se někdy ptám sama sebe: není to mnou? Nemám příliš vysoké nároky? Neodmítám něco, co je vlastně úplně v pořádku? Ale pak se zastavím a uvědomím si, že nejde o to, abych byla s někým. Jde o to, být s někým, kdo mi opravdu rozumí. Kdo mě vidí. Ne jako krásnou tvář, ale jako člověka s duší, která si už leccos odžila. Někdy si říkám, že možná hledám něco, co už neexistuje. Ale já nevěřím, že opravdová blízkost je jen pohádka.
Odmítám se smířit s méně, než co cítím jako pravdivé
A tak tu teď sedím, ve čtyřiceti, s úsměvem na tváři, s naplněným životem – ale bez lásky. Mám kolem sebe přátele, mám práci, která mě baví, mám místo, kde jsem doma. Jen to jedno mi stále chybí. Ale zároveň vím, že bych si nikdy nedokázala lehnout vedle někoho jen proto, že nechci být sama. Sama jsem se naučila být. Ale věřím, že někde tam venku je někdo, kdo taky čeká. A že až se naše cesty protnou, bude to klidné, přirozené – a konečně správné.
Jsem máma, která se snaží. Ale pro svou dceru jsem ta špatná
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
