S některými bolestmi si člověk poradí. Některé rány se časem zhojí. Ale co dělat, když vás zradí dvě nejbližší osoby – muž, se kterým máte dítě, a vlastní sestra? Existuje na to odpuštění? Nebo se z takového zklamání už nikdy nevzpamatujete?
Láska, která dlouho bolela
S přítelem jsme spolu byli sedm let. Naše malá dcerka je téměř pětiletá, a přestože vztah s jejím otcem nebyl nikdy dokonalý, držela jsem se představy, že rodina by měla zůstat pohromadě. Bydleli jsme v bytě u jeho rodičů a přítel trávil týdny pracovně v zahraničí, což nám finančně pomáhalo. Ale bylo to vykoupeno jeho častou nepřítomností, samota mi začala tížit – a spolu s ní i vše, co jsem dříve přehlížela.
Nechtěl mě. Chtěl dítě a pohodlný život
Několikrát jsem ho přistihla, jak si píše s jinými ženami, včetně své bývalé partnerky. Přesto jsem mu odpustila. Když jsem se dozvěděla, že o mně říkal, že se mnou zůstává jen kvůli dceři, bolela mě ta slova víc než cizí nevěra. Postupem času začal pít, hádal se se mnou, a jednou mě dokonce udeřil. To byl moment, kdy jsem sbalila dceru a odešla k rodičům.
Návrat, který měl být nový začátek
Dcera tatínka postrádala. Byla nešťastná, chtěla se vrátit „domů“ a přítel začal slibovat, že se změní. Říkal, že pití omezí, že bude lepším partnerem i otcem. Viděla jsem snahu a rozhodla se dát mu ještě jednu šanci. Vrátily jsme se. První týdny to vypadalo nadějně – klidnější domácnost, méně hádek. Měla jsem pocit, že se možná opravdu snaží. Ale pak přišla noc, na kterou nikdy nezapomenu.
Vnoučata mě okradla. Ale ukázala jsem jim, co znamená čest
Obraz, který nelze vymazat
Moje sestra, která právě procházela krizí ve svém manželství, u nás trávila pár dnů s dětmi. Jednoho večera jsme si povídali, popíjeli víno a já se unavená odebrala do postele. Ale v noci jsem se probudila – postel vedle mě byla prázdná. Šla jsem ho hledat. A našla. V koupelně. Jeho – a moji sestru. Oba nazí, objímající se. V jedné vteřině se mi zhroutil celý svět. Rozběhla jsem se, dala jim facku a slyšela, jak se oba marně snaží tvrdit, že jsem to špatně pochopila.
Vyhodila jsem ji. I s dětmi. A přítel odešel za kamarádem. Jeho otec mi druhý den řekl, že s dcerou můžeme zůstat v bytě, že to chápe. Byla jsem vděčná – ale zároveň úplně prázdná.
Zůstává jen ticho a otázky
Od té chvíle jsme spolu nemluvili. S přítelovou zradou jsem se snažila nějak vyrovnat, ale s tou sestřinou to bolí ještě víc. Nevolá, ale posílá zprávy. Chce mluvit. Já ale nevím, co bych jí řekla. Nedokážu se podívat do očí někomu, komu jsem tolik věřila – a kdo mi vzal poslední zbytky jistoty.
Můj muž se proměnil v trosku. Ale já ho neopustila
Dceru se snažím chránit. Nevidí, co se děje uvnitř mě. Ale já vím, že musím rozhodnout – zůstat s někým, kdo mě opakovaně zradil, nebo jít vlastní cestou a dát dceři raději klid než iluzi rodiny? Odpověď zatím neznám. Jen vím, že některé rány potřebují čas. A některé vztahy se možná nedají slepit nikdy.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
