Dívám se z okna na zahradu, kde se smějí dva mladí muži. Můj syn David a jeho nejlepší přítel Lukáš. Už roky spolu tráví téměř každý den, jsou nerozluční. Vyrůstali vedle sebe, sdíleli dětství, školní léta i sny o budoucnosti. Ale čím víc na ně teď hledím, tím víc mě svírá zvláštní pocit, který se mi nechce opustit mysl. Je to jen shoda náhod, nebo je Lukáš víc než jen Davidův kamarád?
Není to poprvé, co mě ta myšlenka napadla. Vlastně se mi vkrádala do hlavy už roky, jen jsem ji vždy rychle zaplašila. Jenže teď, když jsou oba dospělí, ta podoba je až děsivá. Mají stejné pohyby, stejný úsměv, dokonce i podobný tón hlasu. Když stojí vedle sebe, vypadají jako bratři. A co když jsou?
Každou noc mizel z domu. Když jsem zjistila proč, zlomilo mi to srdce.
Vzpomínám si, jak to všechno začalo. Bylo mi třicet, s Petrem jsme už měli malého Davida a vedle nás bydlela mladá žena, která se právě rozváděla. Bylo mi jí líto – sama s malým synem, bez opory. Můj manžel, Petr, byl odjakživa muž, který pomáhal tam, kde bylo třeba. „Lukáš potřebuje mužský vzor,“ říkával, když se mu věnoval víc, než by bylo běžné. Chodili spolu na hřiště, učil ho jezdit na kole, později mu pomáhal s domácími úkoly. Bylo to krásné a já si tehdy říkala, jaké máme štěstí, že jsme obklopeni lidmi, kteří si pomáhají.
Jenže teď, když se na ty dva dívám, mi dochází, že tehdy možná šlo o víc. Že ta náklonnost, kterou Petr k Lukášovi vždy měl, mohla mít jiný důvod než pouhou ochotu pomáhat. Co když to nebyl jen sousedův syn? Co když byl vždycky jeho?
Dlouho jsem s tou myšlenkou bojovala. Možná je to absurdní, možná jen přeháním. Lidé si jsou občas podobní, zvlášť když tráví tolik času spolu. Ale čím déle to v sobě dusím, tím víc mě to sžírá. Potřebovala jsem odpověď.
Miluji svou ženu, ale její matka mě fascinuje
Jednoho večera, když jsme s Petrem seděli v obýváku, jsem to už nevydržela. „Nemyslíš, že je Lukáš až nápadně podobný Davidovi?“ zeptala jsem se, snažila se znít nenuceně. Na okamžik se zarazil, ale pak se usmál. „Lidi to říkají pořád. Asi proto, že spolu vyrůstali. To se tak někdy stává.“ Jeho hlas byl klidný, možná až příliš. Ale byl to opravdu klid, nebo jen dobře skrývaný neklid?
Co když je to pravda
Cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo. Možná se jen snažím vidět něco, co neexistuje. Ale co když ne? Co když celá tahle pravda leží těsně pod povrchem a já jsem jen nikdy neměla odvahu ji odkryt?
Nejhorší soused? Dnes je to můj snoubenec
Sedím v ložnici, myšlenky mi víří hlavou. Mám to řešit? Mám trvat na odpovědích? Nebo se smířit s tím, že jsou věci, které je lepší nevědět? Bojím se, že pokud se začnu ptát, otevřu něco, co už nepůjde zavřít. A co když je to pravda? Co když Lukáš opravdu patří do naší rodiny víc, než jsme si kdy mysleli?
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
