Když jsem se provdala za Davida, připadala jsem si jako v pohádce. Byl krásný, charismatický, sebevědomý. Kamkoli jsme přišli, lidé na něj upírali pohledy, ženy ho obdivovaly, muži mu záviděli. A já? Já jsem vedle něj připadala jen jako jeho stín. Nenápadná, obyčejná, šedá myš, která se k němu z nějakého důvodu dostala.
Zpočátku mi to nevadilo. Myslela jsem si, že jeho krása a sebejistota jsou jen odrazem jeho vnitřního světa, že za tím dokonalým vzhledem stojí i dokonalý muž. Jenže brzy se ukázalo, že opak je pravdou.
David si mě začal přivlastňovat. „Aleno, teď budeme chodit ven už jen spolu,“ oznámil mi jednoho večera, když jsem se vrátila z večeře s kamarádkou. Cítila jsem zvláštní chvění v žaludku, ale ještě jsem si to neuměla pojmenovat. Brala jsem to jako projev lásky. Jenže to byla první nenápadná nitka v pavučině, do které mě pomalu zamotával.
Zraněné srdce: Jak jsem se vyrovnal s odhalením, že nejsem Terezin biologický otec
Postupně mě izoloval od přátel, od rodiny, od celého světa. Pořád měl nějaké výtky – k tomu, jak se oblékám, jak se chovám, s kým se bavím. Kritizoval můj vzhled, můj hlas, můj smích. „Měla bys o sebe víc dbát,“ říkal. „Měla bys být vděčná, že jsi se mnou.“
Pak přišla první facka.
Byla to drobnost, hádka o maličkost. Nečekala jsem to, vůbec jsem to neviděla přicházet. Stála jsem tam v šoku a on hned začal brečet. „Promiň, lásko. Nikdy to neudělám znovu.“ A já mu uvěřila.
Nezvladatelná sousedka mě obtěžovala celé měsíce. Co jsem udělal, aby dala pokoj?
Jenže pak to přišlo znovu. A znovu. S každým dalším útokem se omluvy zkracovaly a já jsem se čím dál víc bála. Byla jsem vězněm ve vlastním domě. A co bylo nejhorší – styděla jsem se. Styděla jsem se, že jsem se do téhle situace dostala, že jsem tak slabá, že nedokážu odejít.
A pak jednoho dne udeřil silněji než kdy dřív.
Skončila jsem v nemocnici s otřesem mozku a zlomeným žebrem. Ležela jsem na lůžku a dívala se na bílý strop. „Dost,“ řekla jsem si. „Tohle musí skončit.“
Bylo těžké si přiznat, že jsem v nebezpečí. Ale tehdy mi pomohla nemocniční psycholožka. Povídaly jsme si hodiny a ona mi ukázala něco, co jsem si sama odmítala připustit – že můj život má cenu. Že si zasloužím víc než jen žít ve stínu někoho, kdo mě ničí.
Rozvod byl překvapivě rychlý. David nebojoval. Později jsem se dozvěděla, že už měl v hledáčku jinou ženu, další oběť.
Byla jsem volná. Ale stále jsem se cítila jako ta šedá myš, která se bojí vystrčit nos.
Nový vztah
Začala jsem chodit na terapii. Učila jsem se znovu milovat sama sebe, vidět svou vlastní hodnotu. A právě tam jsem potkala Petra. Muže, který si prošel něčím podobným. Postupně jsme se sblížili, sdíleli své zkušenosti, pomáhali si. Učil mě, že krása není jen o tom, co je vidět navenek. Že nejdůležitější je ta síla, kterou člověk nosí uvnitř.
Stará sousedka nás neustále šmírovala. Když jsme ji nachytali, nemohli jsme tomu uvěřit
Začala jsem se znovu smát. Začala jsem cestovat, objevovat nové věci, obnovovat stará přátelství. Přestala jsem se skrývat, přestala jsem se stydět. A s Petrem jsem postupně našla i novou lásku – tentokrát lásku, která mě neničila, ale dávala mi křídla.
Dnes už nejsem šedá myš. Už se nebojím být sama sebou. A vím, že každý, i ten nejhorší pád, může vést k novému začátku.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
